III.ÚS 3144/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3144/18 ze dne 23. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Anastasii Gennadijevny Žukové, zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. července 2018 č. j. 13 Co 182/2018-268 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. června 2018 č. j. 19 C 46/2016-224, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TEPLATOUR s. r. o., sídlem Petra Velikého 928/4, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 5. 6. 2018 č. j. 19 C 46/2016-224 Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") zamítl žádost stěžovatelky ze dne 30. 5. 2018 o osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a žádost stěžovatelky ze dne 30. 5. 2018 o posečkání s placením soudního poplatku (výrok II.). Okresní soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že stěžovatelka neprokázala, že nemá žádné příjmy z podnikání či pracovní činnosti, že nepobírá žádné dávky, ani jakým způsobem je řešena pozůstalost po zůstaviteli p. Matvejevovi na území Ruské federace, či jaká je hodnota obchodního podílu v obchodní společnosti PENSION LARA s.r.o. Za této situace se soudu jevilo jako nepravděpodobné, že jediným zdrojem příjmů stěžovatelky je příjem bývalé opatrovnice stěžovatelky ve výši cca 6 483 Kč měsíčně. Okresní soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka v rámci pozůstalostního řízení nabyla vlastnictví k hotelu v obvyklé ceně přes 56,5 mil. Kč. Stěžovatelka dle okresního soudu neprokázala, že by nebylo účelné opatřit finanční prostředky právě prodejem předmětného hotelu, když zástavní právo vlastníku nemovité věci v nakládání s touto věcí nebrání. 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 7. 2018 č. j. 13 Co 182/2018-268 usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že za situace, kdy stěžovatelka na základě usnesení okresního soudu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 30 D 49/2014-206, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 20. 6. 2017 č. j. 11 Co 89/2017-272, nabyla veškerý majetek z dědictví po zůstaviteli Juriji Vasiljevoviči Matvejevovi, sestávající z pozemku parc. č. X1 se stavbou č. p. X2, a pozemků parc. č. X3 a parc. č. X4, zapsaných na listu vlastnictví X5 pro katastrální území a obec Karlovy Vary (předmětný hotel), přičemž obvyklá cena majetku zůstavitele byla určena částkou 56 872 410 Kč, pak skutečně nelze dovodit nemajetnost stěžovatelky. Namítá-li stěžovatelka nyní následné znehodnocení a devastaci zděděných nemovitostí, k němuž mělo dojít ještě v průběhu dědického řízení, a z toho dovozuje svoji finanční nesolventnost a neschopnost zajištění finančních prostředků na úhradu soudního poplatku, pak jde jednak o obecné konstatování, nijak nekonkretizované, a jednak nelze přehlédnout, že hotel je provozován nájemcem, s nímž stěžovatelka uzavřela nájemní smlouvu, a to, za jakých podmínek, je její věcí. Krajský soud tedy ve shodě s okresním soudem se zřetelem ke skutečnosti, že stěžovatelka je vlastnicí nemovitého majetku v hodnotě desítek milionů Kč, nabytého dědictvím, který je v současné době provozován jako hotel v centru lázeňské čtvrti v Karlových Varech, dospěl k závěru, že skutečnost, že stěžovatelka je studentkou, a tudíž bez příjmu z pracovní činnosti, nepředstavuje překážku jejího přístupu k soudu. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se krajský soud nechal ovlivnit vyjádřením vedlejší účastnice k odvolání. Pravdivost údajů ve vyjádření stěžovatelka zpochybňuje a tvrdí, že nezatajovala současný pronájem, nicméně tvrdí-li vedlejší účastnice, že výše obvyklého pronájmu musí činit nejméně 10 833 € a toto dokládá nájemní smlouvou z roku 2012, pak stěžovatelka uvádí, že výše nájemného z roku 2012 již reálná není, a nebyla ani v době, kdy dědictví mohla stěžovatelka v roce 2017 převzít, neboť po roce 2012 nastal odliv ruského kapitálu a ruských turistů, na nichž byla prosperita hotelu postavena, z České republiky. Následkem toho tehdejší nájemce hotelu, obchodní společnost VILLA CHARLOTTE s. r. o., po smrti p. Matvejeva zkrachovala, a od 18. 11. 2014 je v úpadku, který je řešen Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 30987/2014. Z důvodu pochybení okresního soudu v řízení o dědictví stěžovatelka mohla nemovitosti převzít až téměř za čtyři roky ode dne smrti zůstavitele, a tyto se mezitím dostaly do havarijního stavu. Stěžovatelka považuje za nesporné, že nabyla nemovitý majetek, který je v havarijním stavu a navíc je zatížen zástavním právem k zajištění pohledávky vedlejší účastnice ve výši 1 600 000 Kč € s příslušenstvím, a k jejímuž vymožení je vykonatelným rozhodnutím okresního soudu již nařízen prodej nemovitostí. Nemovitosti jsou tudíž ekonomicky nepronajmutelné a jsou i neprodejné, resp. jen stěží prodejné, a to za nevýhodně nízkou cenu. Takový prodej stěžovatelka navíc považuje za kontraproduktivní, když na ochranu svého majetku by tento měla prodat. V důsledku toho, že pohledávky zástavního věřitele jsou vyšší, než je současná reálná cena nemovitostí, by stěžovatelka i v případě jejich prodeje dle svého tvrzení nezískala finanční prostředky na úhradu soudního poplatku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. 7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek nenastal. 8. V dané věci jde o problematiku osvobození od soudních poplatků, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních