III.ÚS 3150/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3150/24 ze dne 28. 1. 2026 Právo vedlejšího účastníka na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky E. J., zastoupené Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2024 č. j. 30 Cdo 1892/2024-72, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2024 č. j. 8 Co 6/2024-54 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. září 2023 č. j. 38 C 78/2023-36, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2024 č. j. 30 Cdo 1892/2024-72, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2024 č. j. 8 Co 6/2024-54 a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. září 2023 č. j. 38 C 78/2023-36 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu o zaplacení částky 280 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 6. 11. 2022 do zaplacení. Stěžovatelka se vůči státu domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 25 C 46/97, v němž vystupovala jako vedlejší účastnice na straně tehdejšího čtvrtého žalovaného, V. J., svého manžela. 2. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. 3. Dovolání stěžovatelky, založené na otázce, zda má vedlejší účastník právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Tato otázka podle Nejvyššího soudu nemohla založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se krajský soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. 4. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že jeho judikatura je ustálena v závěru, že vedlejší účastník (ve smyslu § 93 o. s. ř.) nemá právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, neboť příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem záležejícím v nepřiměřené délce řízení a vznikem nemajetkové újmy na straně vedlejšího účastníka je přerušena jeho právním poměrem k účastníkovi řízení, kterého podporuje, poněvadž vedlejší účastník svou újmu osobně odvozuje od tohoto (tvrzeného) právního poměru, nikoliv od nesprávného úředního postupu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí, navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 6. Stěžovatelka rozporuje závěr soudů, že jí coby vedlejší účastnici řízení nenáleží právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Má za to, že nepřiměřená délka řízení způsobuje újmu všem účastníkům, a to včetně vedlejších účastníků. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení. 8. Nejvyšší soud předně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že důvodem zamítnutí požadavku stěžovatelky na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení, jehož se stěžovatelka účastnila v postavení vedlejší účastnice na straně tehdejšího čtvrtého žalovaného (jejího manžela), nebyl závěr, že by vedlejší účastník nepatřil mezi účastníky řízení, či že by mu obecně nemohlo svědčit právo na přiměřenou délku řízení, ale výlučně skutečnost, že u vedlejšího účastníka není naplněna jedna ze tří základních podmínek vzniku takového nároku, tedy existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a vznikem nemajetkové újmy na jeho straně, neboť tato je přerušena právním poměrem vedlejšího účastníka k hlavnímu účastníkovi řízení, kterého podporuje. Vedlejší účastník tedy svou újmu osobně odvozuje od tohoto tvrzeného právního poměru k hlavnímu účastníkovi, nikoliv od nesprávného úředního postupu. Nejvyšší soud upozornil, že tuto právní argumentaci Ústavní soud nepovažoval za nepřijatelnou či excesivní (srov. usnesení ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1100/20). 9. Nejvyšší soud dále uvedl, že jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem o přerušení příčinné souvislosti, platí, že se krajský soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Opětovně odkázal na judikaturu Ústavního soudu potvrzující, že řešení této otázky obecnými soudy neshledal protiústavní (srov. usnesení ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. II. ÚS 3283/21). 10. Nejvyšší soud doplnil, že nejistotu ohledně výsledku řízení nepociťuje vedlejší účastník přímo, ale zprostředkovaně právě skrze jeho hmotněprávní poměr k hlavnímu účastníkovi řízení. Předmětem řízení (meritem věci) nejsou práva a povinnosti vedlejšího účastníka, ale hlavního účastníka řízení. Upozornil, že pokud by se měl prosadit názor prezentovaný stěžovatelkou, mohli by (per reductionem ad absurdum) požadovat náhradu nemajetkové újmy bez dalšího všichni manželé účastníků posuzovaných řízení, kteří neměli modifikováno společné jmění manželů, všichni věřitelé dlužníků - účastníků posuzovaného řízení apod. Rovněž by nebylo možno vyloučit nadužívání institutu vedlejší intervence motivované snahou domoci se vůči státu v budoucnu zadostiučinění za nemajetkovou újmu v průtažných řízeních. 11. Nejvyšší soud dále uvedl, že teze o zprostředkované újmě se přitom uplatňuje nejen ve sporech o kompenzaci nepřiměřené délky řízení, nýbrž je vlastní např. i nárokům spojovaným s odškodněním trestního stíhání, jež nebylo zakončeno odsuzujícím rozsudkem. Odkázal na nález Ústavního soudu dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2287/18, z něhož se podává, že osoby blízké osobě, proti které je vedeno trestní řízení, nejsou samy o sobě aktivně legitimovány k uplatnění nároku na náhradu újmy, neboť svou újmu neodvozují od rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, ale od újmy, která v souvislosti s ním vznikla obviněnému. Újmu z trestního stíhání prožívají zprostředkovaně skrze újmu vzniklou obviněnému; nebýt totiž jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním by vůbec nepociťovaly. 12. Krajský soud stručně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vyjádřil názor, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. 13. Okresní soud obdobně stručně shrnul, že žaloba byla zamítnuta, neboť soud neshledal příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem, nepřiměřenou délkou řízení a vznikem nemajetkové újmy na straně stěžovatelky, právě s odkazem na její citované procesní postavení ve sporu pod sp. zn. 25 C 46/97. Doplnil, že se řídil ustálenou rozhodovací praxí nadřízených soudů, která je v podrobnostech citována v napadeném rozhodnutí. 14. Stěžovatelka se v replice vymezila vůči vyjádření Nejvyššího soudu. Zdůraznila, že újmu, jejíž náhrady se domáhá, odvozuje od dotčení svého práva jakožto účastníka řízení na rozhodnutí v přiměřené době. Právní poměr k hlavnímu účastníkovi má dle jejího názoru jen ten vliv, že bez takového vztahu by vůbec nebyla vedlejším účastníkem řízení, ale nezpůsobuje, že by dotčení práva bylo zprostředkované. Stěžovatelka závěrem uvedla, že na své argumentaci trvá. IV. Splnění podmínek řízení 15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. V. Vlastní posouzení 16. Ústavní soud předně uvádí, že ústavní přezkum rozhodnutí ve věcech náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci je ustálenou součástí rozhodovací praxe Ústavního soudu. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za újmu způsobenou výkonem veřejné moci