III.ÚS 3162/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3162/22 ze dne 29. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Martiny Kalinové, zastoupené Mgr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, advokátkou, sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2022 č. j. 6 As 85/2021-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Policejního prezidenta Policie ČR, sídlem Strojnická 27, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 2, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Policie České republiky ze dne 23. 6. 2016 byla stěžovatelka podle § 189 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/2003 Sb."), a § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "zákon o přestupcích"), uznána vinnou ze spáchání jednání, které má znaky přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť úmyslně hrubě narušila občanské soužití jiným hrubým jednáním podle § 51 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb.; za to jí byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti vrchní inspektorka. Stěžovatelka citované rozhodnutí napadla odvoláním. Vedlejší účastník svým rozhodnutím ze dne 6. 10. 2016 změnil výrok odvoláním napadeného rozhodnutí obsahující skutkovou větu tak, že: "žalobkyně se uznává vinnou ze spáchání jednání, které má znaky přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterého se dopustila tím, že se dne 11. 10. 2015 ve společných prostorách bytového domu v obci X a v jeho okolí dopustila hrubých neslušností, které spočívaly v nevyprovokovaném verbálním napadání nájemníků uvedeného domu a vyhrožování z pozice příslušnice PČR, když bez zjevného důvodu či provokace verbálně napadla M. R., který hleděl z okna svého bytu, slovy "zalez, ty starej čuráku", J. M. slovy "zalez, ty píčo, co čumíš" a dalšími přesně nezjištěnými hrubě vulgárními výrazy V. J. za přítomnosti nezletilých dětí, přičemž tyto projevy opětovně doprovázela hlasitým křikem a vyhrožováním, kterým veřejně a hlasitým projevem všechny přítomné upozorňovala na svou příslušnost k Policii České republiky. Dále se před příjezdem hlídky obvodního oddělení PČR Krásná Lípa převlékla do části služebně pracovního stejnokroje vzor 92 (černé tričko s nápisem POLICIE), čímž ve spojení s ústním projevem upozornila na svoji příslušnost k Policii České republiky a úmyslně ve formě přímého úmyslu podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích hrubě narušila občanské soužití jiným hrubým jednáním a jednala v rozporu s § 45 odst. 1 písm. i) zákona o služebním poměru, který stanoví povinnost příslušníka PČR chovat se i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru v rozporu se závazným pokynem policejního prezidenta číslo 181/2006, kterým se stanoví základní pravidla chování služebního jednání a služební zdvořilosti PČR, a rozkazem policejního prezidenta číslo 154/2011 o profesní etice PČR." V ostatním, včetně výroku o odnětí služební hodnosti vrchní inspektorka, bylo rozhodnutí potvrzeno. 3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem vedlejšího účastníka, že zjištěné skutečnosti odůvodňují závěr, že jednání stěžovatelky bylo v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka policie. Stěžovatelka svým jednáním podle městského soudu jednoznačně ohrozila dobrou pověst bezpečnostního sboru a uložený trest je v souladu s podmínkami stanovenými v § 186 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. 4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla před řešeným incidentem dlouholetou příslušnicí Policie České republiky bez jakýchkoliv kázeňských či jiných problémů, a tudíž ztráta služby, se kterou se identifikovala, a která pro ni nebyla jen prací, ale skutečně službou, byla citelným zásahem do jejího osobního života. Uložení jednoho z nejpřísnějších kázeňských trestů - odebrání hodnosti vedlo k bezprostřednímu dopadu na životní, osobní a pracovní situaci stěžovatelky, kdy zejména musela překlenout období ztráty příjmu, došlo také k dalšímu prohloubení propasti mezi sousedy v dotčeném bytovém domě, kteří stěžovatelku a její rodinu neměli rádi, opakovaně si na ni bezdůvodné stěžovali a mstili se jí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že na základě provedených důkazů nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, neboť nebyla prokázána pravdivost tvrzení některých svědků, kteří uvedli, že stěžovatelka vyhrožovala obyvatelům bytového domu újmou z pozice příslušnice Policie České republiky. Stěžovatelka navrhla provedení řady důkazů, které pravdivost těchto tvrzení vyvracejí, zejména šlo o svědecké výpovědi pana Baláže a paní Štěpánkové. Správní orgány však zjišťovaly skutkový stav pouze provedením důkazů, svědčících v neprospěch stěžovatelky, i když stěžovatelka opakovaně poukazovala na podjatost vyslechnutých svědků pro dlouhodobou nevraživost k její osobě, na dispoziční řešení bytového domu, které vylučuje svědky popsaný průběh událostí (stěžovatelka navrhovala provedení místního šetření), a na absurdnost tvrzení, že se za klimatických podmínek onoho dne pohybovala pouze v tričku s nápisem POLICIE. Vedlejší účastník však neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, čímž byla zkrácena na svých právech. Závěrem stěžovatelka poukazuje na délku řízení (7 let) a na skutečnost, že kázeňské řízení, které je správním řízením trestním sui generis, nerespektuje nezávislost soudního řízení podle požadavků čl. 36 odst. Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]. 8. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelka domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího správního soudu; v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již před správními orgány a správními soudy uplatnila, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v t