III.ÚS 3170/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3170/10 ze dne 21. 7. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem ve Zlíně, U Sokolovny 121, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. 7. 2010 č. j. 60 Co 223/2010-113 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 1. 2010 č. j. 26 C 358/2008-78, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Obce Štítná nad Vláří - Popov, se sídlem Štítná nad Vláří - Popov 72, IČ 00284556, zastoupené JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo nám. 177, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Argumentace stěžovatelky 1. Dne 8. 11. 2010 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, když tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásada rovnosti před zákonem vyplývající z čl. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou ze dne 18. 11. 2008 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla Obci Štítná nad Vláří - Popov uložena povinnost předložit písemný návrh smlouvy o nájmu hrobového místa č. 468 na pohřebišti - hřbitově v obci Štítná nad Vláří - Popov (v průběhů řízení byla připuštěna změna petitu). Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 1. 2010 pod č. j. 26 C 358/2008-78 zamítnuta. O odvolání bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. 7. 2010 pod č. j. 60 Co 223/2010-113 tak, že rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen. 3. Předmětem sporu byla nájemní smlouva k hrobovému místu č. 468 na pohřebišti - hřbitově v obci Štítná nad Vláří - Popov. Původním uživatelem hrobového místa byl otec stěžovatelky. Hrobové příslušenství, nacházející se na hrobovém místu, bylo darováno stěžovatelce (viz sub 15) na základě darovací smlouvy ze dne 21. 1. 1986 uzavřené mezi otcem stěžovatelky jako dárcem a stěžovatelkou jako obdarovanou. Dne 1. 1. 2002 nabyl účinnosti zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví (dále jen "zákon o pohřebnictví"), který změnil dosavadní právní vztah mezi správou pohřebiště a uživatelem na nájemní vztah, k němuž je potřeba uzavřít nájemní smlouvu na jednotlivá hrobová místa. Ke dni 3. 1. 2005 byla uzavřena nájemní smlouva mezi Obcí Štítná nad Vláří - Popov a J. P., bratrem stěžovatelky, k čemuž podle stěžovatelky nebyla Obec Štítná nad Vláří - Popov oprávněna, neboť oprávněným uživatelem ke dni 31. 12. 2001 byla ona. Tím, že nebyl návrh předložen stěžovatelce, ale pouze jejímu bratru, který po předložení návrhu tuto nájemní smlouvu k předmětnému hrobovému místu uzavřel, bylo znemožněno stěžovatelce vykonávat právo na pietu např. tím, že ztratila možnost být pohřbena na základě svého práva vyplývajícího z nájemního vztahu mezi ní a provozovatelem pohřebiště spolu se svými rodiči, či s rodiči pohřbít členy své rodiny jako výraz pocitu sounáležitostí a pospolitosti rodiny a jejího přetrvávajícího vztahu k rodičům. Tím došlo k neoprávněnému zásahu do jejích výše uvedených základních práv a svobod. Stěžovatelka považuje za součást ústavně zaručeného práva na soukromý a rodinný život i právo piety, když se přitom odvolává na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, v němž je řečeno, že "...právo na soukromí zahrnuje i právo na rodinný život spočívající v udržování a rozvíjení vzájemných citových, morálních a sociálních vazeb mezi nejbližšími osobami... Je pak zřejmé, že přes smrt fysické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fysickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, ...". 4. Stěžovatelka tvrdí, že v souladu s přechodným ustanovením § 29 odst. 4 zákona o pohřebnictví, měla obec povinnost předložit dosavadním uživatelům hrobových míst návrh smlouvy o nájmu hrobového místa. Dosavadním uživatelem byla ona, což prokazovala v soudním řízení předložením stvrzenky č. 12 ze dne 3. 4. 1995 o zaplacení poplatků spojených s užíváním hrobových míst č. 306, 468, a to za období 1994 až 2005, a v případě poplatku za vodu pro rok 1995. Plynulo to z toho, že za účinnosti vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřebnictví, nebylo možné osvědčit užívání hrobového místa jinak než vystavením dokladu o zaplacení úhrady spojené s užíváním hrobového místa, neboť nebylo vydáváno žádné správní rozhodnutí o propůjčení hrobového místa dle ust. § 20 výše uvedené vyhlášky či jiného osvědčení o užívání hrobového místa. I obec vycházela ze stejného předpokladu, když návrh nájemní smlouvy předložila bratru stěžovatelky, který platil poplatky rovněž. Se stěžovatelkou mělo být zacházeno obcí rovnocenně jako s jejím bratrem v souvislosti s hrazením těchto poplatků a při návrhu proto neměla být stěžovatelka opomenuta. 5. Tento zásah (rozuměj porušení zákona) podle stěžovatelky však potvrdily oba soudy, když vyšly z toho, že stěžovatelka nevyužila třicetiměsíční lhůty od účinnosti nové právní úpravy. Přitom podle jejího názoru opomíjejí, že nebyla o této lhůtě poučena tak, jak to předpokládá § 29 odst. 4 písm. a) zák. č. 256/2001 Sb. Stěžovatelka tvrdí, že k naplnění podmínek citovaného ustanovení nemohlo dojít, a proto nelze konstatovat, že stěžovatelce daná lhůta uplynula. Stěžovatelka totiž o této lhůtě nebyla ve smyslu citovaného ustanovení poučena, byla známa jako uživatel a návrh jí bylo možno doručit. Obec proto měla návrh doručit jak jí, tak jejímu bratru. Protože tak obec neučinila, porušila mimo výše uvedeného práva na pietu i právo rovnosti před zákonem, vyplývající z rovnosti v právech zaručeným čl. 1 Listiny. Ačkoli obec působí jako provozovatel pohřebiště v samostatné působnosti (viz § 16 odst. 1 zák. č. 256/2001 Sb.), nelze tolerovat, aby jejím postupem byla porušena práva rovnosti před zákonem. Pokud zákon ukládá předložit návrh nájemní smlouvy k hrobovému místu dosavadním uživatelům a obec nepředložením takového návrhu stěžovatelce jako další dosavadní uživatelce zasáhne do jejích ústavně zaručených práv, je toto jednání obce v rozporu s ústavním pořádkem i pro porušení zásady rovnosti před zákonem, garantované čl. 1 Listiny. S ohledem na to se také stěžovatelka neztotožňuje se závěry obou soudů a obce, které dovodily z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007 pod sp. zn. 28 Cdo 983/2007, a považuje jejich argumentaci, o kterou opírají své rozsudky, za porušující tuto zásadu. Proto navrhla, aby byla v záhlaví uvedená rozhodnutí obou soudů zrušena. II. Formální předpoklady projednání návrhu 6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (datum podání 5. 11. 2010). Byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí obou soudů napadená ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost sice polemizuje s postupem obce, přímo však směřuje proti pravomocnému rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 6. 9. 2010. Ústavní stížnost byla shledána přípustnou a Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný. Proto se obrátil s žádostí o vyjádření k účastníkům řízení. III. Vyjádření účastníků řízení 7. Za Obec Štítná pod Vláří se vyjádřil její právní zástupce JUDr. J. F., který jednak zrekapituloval vyjádření vedlejšího účastníka učiněná v předchozích řízeních před obecnými soudy, jednak reagoval na obsah ústavní stížnosti, kde stěžovatelka uvádí, že v důsledku toho, že není nájemcem hrobového místa č. 468, pozbyla možnost být na tomto hrobovém místě po své smrti pohřbena. To je však újma zcela hypotetická, neboť stěžovatelka nemůže vědět, kdo bude v době její smrti nájemcem hrobového místa č. 468 a zda tento nájemce bude s uložením jejích ostatků souhlasit. Navíc by to znamenalo právní nárok všech potomků stát se nájemcem hrobového místa. Takový potencionální a nejistý budoucí zásah do možností stěžovatelky nemůže požívat soudní ochrany před obecnými soudy. Nelze to dovozovat ani z obsahu práva na ochranu rodinného života, ani z právní úpravy provedené zák. č. 256/2001 Sb. Proto k zásahu d