III.ÚS 3172/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3172/22 ze dne 29. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vinařství Noemi s.r.o., se sídlem Pod Břehy 1139/81, Velké Pavlovice, zastoupené Mgr. Janem Rotreklem, advokátem se sídlem Ponávka 2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2022, č. j. 3 As 99/2019-62, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2019, č. j. 29 A 245/2016-156, za účasti Nejvyššího správní soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Státní zemědělské a potravinářské inspekce, se sídlem Květná 15, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že soudy svým postupem zasáhly do různých aspektů jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně a správního spisu Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen jako "vedlejší účastnice") zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti. 3. Stěžovatelka je obchodnicí s vínem a mimo jiné uvádí na trh vína dovezená z Moldávie. V roce 2015 u ní vedlejší účastnice provedla kontrolu a odebrala vzorky vín uváděných stěžovatelkou na trh. Na základě provedených laboratorních testů vedlejší účastnice zjistila, že pět šarží vína v celkovém objemu více než 70 tisíc litrů nevyhovělo v různé míře požadavkům na povolené enologické postupy (zejména šlo o přídavek vody). Toto jednání vedlejší účastnice kvalifikovala jako porušení čl. 80 odst. 2 písm. a) a písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty (Úř. věst. L 347, 20. 12. 2013, s. 671). Stěžovatelka tím naplnila skutkovou podstatu správního deliktu dle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, ve znění účinném do 31. 3. 2017 (dále jen jako "zákon o vinohradnictví a vinařství") a byla jí uložena pokuta ve výši 600 000 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí ústřední inspektorát vedlejší účastnice zamítl. 4. Rozhodnutí správních orgánů stěžovatelka napadla žalobou ke Krajskému soudu v Brně. Jednak argumentovala pochybeními při provedení laboratorních testů. Dále tvrdila, že kvalita dovezeného vína byla osvědčena dokladem V I 1 v souladu s nařízením Komise (ES) č. 555/2008 ze dne 27. června 2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008 o společné organizaci trhu s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod se třetími zeměmi, produkční potenciál a kontroly v odvětví vína (Úř. věst. L 170, 30. 6. 2008, s. 1). Doklad V I 1 vydávají autorizované orgány státu vývozu a potvrzují jím, že příslušná zásilka vína naplňuje parametry plynoucí z unijní legislativy. Stěžovatelka neměla důvod osvědčení nevěřit a nemohla tak být odpovědná za předmětný delikt, čímž naplnila liberační důvod podle § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství. 5. Krajský soud v Brně však žalobě stěžovatelky nevyhověl. Námitku liberace ve vztahu k dokladu V I 1 odmítl s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2019 č. j. 7 As 217/2018-25, který ve skutkově obdobném případu daný doklad označil za pouhé administrativní povolení pro import vína do Evropské unie. 6. Stěžovatelka se proti rozsudku Krajského soudu v Brně bránila kasační stížností, ve které v podstatě zopakovala námitky uplatněné před nalézacím soudem. V mezidobí Ústavní soud vydal nález ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1608/19 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz), jímž zrušil (jiná) rozhodnutí správních soudů rovněž přezkoumávající pokuty za porušení enologických postupů u vín z Moldávie (šlo pouze o jinou obchodní společnost). Ústavní soud správním soudům ve zkratce vytkl, že přestože zastávaly různé výklady povahy dokladu V I 1, neobrátily se za účelem vyjasnění interpretace práva Evropské unie s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku. 7. Správní soud poté skutečně požadovanou předběžnou otázku položil, na což v přezkoumávané věci Nejvyšší správní soud reagoval přerušením řízení. Soudní dvůr Evropské unie vydal dne 28. 4. 2022 rozsudek vedený pod sp. zn. C-86/20, ze kterého vyplynuly dva závěry. Jednak, že doklad V I 1 je relevantním pro posouzení souladu určité šarže vína s enologickými postupy. Zároveň ale soud dovodil, že tento doklad sám o sobě k prokázání souladu nepostačuje a pokud orgány státu zjistí, že víno uváděné na trh nesplňuje požadované standardy, nesmí být důkazní břemeno dokazující zavinění subjektu obchodujícího s vínem na straně orgánů státu. 8. Nejvyšší správní soud rozhodl o pokračování v řízení a následně kasační stížnost zamítl. Neztotožnil se s tvrzením stěžovatelky, že laboratorní testy byly provedeny s netransparentní metodikou. Ve vztahu k povaze dokladu V I 1 vyjádřil stížnostní soud názor, že Soudní dvůr Evropské unie se v citovaném rozsudku v podstatě přiklonil k předchozímu výkladu Nejvyššího správního soudu, podle kterého je předmětný doklad nerelevantní pro liberaci při zjištění porušení enologických postupů u vína. Spoléhala-li se tedy stěžovatelka pouze na něj, nenaplnila dostatečně podmínky pro vyvinění z odpovědnosti za správní delikt. 9. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími správních soudů nesouhlasí, přičemž své námitky rozděluje do několika okruhů. Zaprvé dovozuje porušení zásady kontradiktornosti správního řízení, protože laboratorní zkoumání posuzovaných vín postrádalo jasnou metodiku a nebylo vůbec jasné, na základě čeho byl učiněn závěr o přidané vodě ve víně. Zadruhé správní soudy nesprávně upřednostnily aplikaci vnitrostátního práva (zákona o vinohradnictví a vinařství) a v něm obsažený princip objektivní odpovědnosti za přestupek, místo aby použily přímo použitelné předpisy práva Evropské unie předvídající subjektivní odpovědnost za tento druh deliktů. Konečně prý Nejvyšší správní soud chybně aplikoval závěry Ústavního soudu z citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1608/19. Podle nich má totiž doklad V I 1 osvědčovat vlastnosti vína v okamžiku dovozu a s ohledem na to by mělo být zhodnoceno, u koho (dovozce, dalšího prodejce) a kdy (hned po dovozu, s časovým odstupem) je kontrola prováděna, případně zda měl mít prodejce relevantní pochybnosti ohledně kvality vína dodávaného na trh. V případě stěžovatele mělo dojít k nepovoleným enologickým postupům při výrobě vína, to však v jejím případě popírá již zmíněný (bezvadný) doklad V I 1. II. 10. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní podmínky řízení vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 11. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci a vedlejší účastnice řízení. 12. Krajský soud v Brně ve vyjádření podrobně rekapituloval především zmíněný rozsudek Soudního dvora Evropské unie. Byť z některých pasáží nálezu sp. zn. II. ÚS 1608/19 by mohl plynout "liberálnější" pohled na rozdělení důkazního břemene mezi vedlejší účastnicí a prodejci vína, Ústavní soud výklad dopadu dokladu V I 1 primárně ponechal na Soudním dvoru Evropské unie. Naopak, jestliže některé pasáže rozsudku tohoto soudu mohou indikovat uplatnění subjektivní odpovědnosti (prvek "zavinění"), jedná se pouze o terminologické nepřesnosti založené mnohostí forem odpovědnosti uplatňované v členských státech Evropské unie. Stěžovatelka pochybila, pokud v průběhu správního řízení nevyvrátila přesvědčivé důkazy správních orgánů o tom, že víno uvedené na trh neodpovídalo požadovaným enologickým postupům a pouze se spoléhala na doklad V I 1. 13. Nejvyšší správní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Námitky směřující k charakteru laboratorních měření a chybné aplikaci vnitrostátního práva (objektivní odpovědnost) stěžovatelka před správními soudy způsobem podaným v ústavní stížnosti vůbec neuplatnila a ty se tak k nim vůbec nemohly vyjádřit. Pokud se pak stěžovatelka opětovně vrací k možnosti vyvinění z odpovědnosti uplatněním dokladu V I 1, je její postoj v rozporu s právním názorem vyjádřeným Soudním dvorem Evropské unie. Navíc stěžovatelka změnila svou argumentaci oproti kasační stížnosti. V té na základě odpovědí na předběžné otázky uznala, že doklad V I 1 sám o sobě ke zproštění odpovědnosti nevede, ale poukazovala na své předchozí legitimní očekávání, že tomu tak dříve bylo a nemohla rozsudek Soudního