III.ÚS 32/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 32/11 ze dne 8. 8. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1/ L. V. a 2/ Z. V., zastoupených JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008, č. j. 30 Co 372/2008-102, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 26 Cdo 1336/2009-123, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v jejich občanskoprávní věci, jelikož jsou přesvědčeni, že jim byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že došlo k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, č. j. 13 C 191/2005-74, uložil Obvodní soud pro Prahu 1 žalovanému TICKETPRO, a. s., zaplatit stěžovatelům (v řízení žalobcům) 846 750 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vycházel z toho, že stěžovatelé jako spoluvlastníci domu čp. 907 v Praze - Starém Městě uzavřeli s žalovaným nájemní smlouvu "podle ustanovení § 663 a násl. obč. zák." se sjednaným právem nájmu na dobu určitou do 31. 12. 2003, jíž přenechali žalovavému jako nájemci do užívání "část domu v mezaninu o rozloze 110 m2" za nájemné ve výši 594 000 Kč ročně a za úhradu poskytnutých služeb v zálohové výši 2 000 Kč měsíčně, přičemž dotčené prostory domu měly být užívány jako kanceláře. Na základě provedeného dokazování soud (oproti názoru žalovaného) dospěl k závěru, že tato nájemní smlouva je platnou nájemní smlouvou o nájmu nebytových prostor dle zák. č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 116/1990 Sb."), neboť ty "byly postaveny jako nebytové a sloužily provozu pošty, nejméně od roku 1948 sloužily ... jako byt. V roce 1998 bylo vydáno stavební povolení na přestavbu uvedených místností na kanceláře,... kolaudační rozhodnutí bylo vydáno 22. 1. 2001. K okamžiku vzniku nájemního vztahu 1. 1. 2001 nebylo možno uvedené prostory považovat za bytové, protože byla přestavba původního bytu na nebytové prostory k tomuto datu zcela skončena". Nárok stěžovatelů o zaplacení dlužného nájemného je proto podle soudu oprávněný; žalovaným navržená "dohoda o narovnání", podle níž by k ukončení nájemního vztahu došlo dříve, žalobci přijata nebyla, a ač žalovaní v lednu 2003 předmět nájmu přestali užívat a vyklidili jej, žalobcům jej řádně nepředali, a ti měli opodstatněně za to, že nájemní vztah trvá i nadále. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Oproti soudu prvního stupně dospěl (po provedeném dokazování) k závěru, že předmětem nájmu bylo ke dni uzavření nájemní smlouvy i ke dni její účinnosti osm místností, z nichž toliko jedna z nich byla nebytovým prostorem, ostatní byly místnosti "bytové"; byl-li účel užívání místností "takto stanoven příslušným stavebním úřadem", měl za to odvolací soud, není podstatné, jaký byl jejich faktický stav po stavebních úpravách. Byly-li proto předmětem uzavřené nájemní smlouvy prostory bytové (s výjimkou jedné místnosti), jde o smlouvu, jež je v rozporu se zák. č. 116/1190 Sb., a protože jednotlivé pronajaté místnosti nelze od sebe oddělit (smlouva se týká souboru místností a nájemné je určeno za tento soubor), je nutno na smlouvu pohlížet jako na absolutně neplatnou vcelku. Žalobcům tudíž nevznikl nárok na zaplacení nájemného, a přicházelo v úvahu toliko posouzení z hlediska institutu bezdůvodného obohacení ve vztahu k období, v němž žalovaný dotčené prostory fakticky užíval. Námitku promlčení, již žalovaný proti odpovídajícímu nároku vznesl, pak odvolací soud posoudil jako důvodnou, jestliže žalobci mohli tento nárok uplatnit již od 1. 2. 2003, přičemž tak učinili až žalobou podanou dne 2. 9. 2005. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud též napadeným rozsudkem zamítl. Vysvětlil, že skutkový dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně, a totéž platí o "právním" důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K závěru o neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy zdůraznil, že podstatný je stav právní, nikoli faktický stav užívání, a to ke dni uzavření smlouvy. Dospěl-li odvolací soud k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku pro rozpor se zákonem č. 116/1190 Sb., neboť účastníci nájemní smlouvou přenechali k užívání předmětné prostory jako kanceláře, přestože se v době uzavření smlouvy jednalo (vyjma jedné místnosti) o prostory bytové, je jeho závěr v souladu s ustálenou soudní judikaturou, a na tom nemůže ničeho změnit ani posléze vydané kolaudační rozhodnutí. Co do námitky stěžovatelů ohledně promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, že žalovaný v návrhu dohody o narovnání svůj závazek (ve výši 272 250 Kč) uznal, dovolací soud připomněl, že mezi účastníky bylo nesporné, že tuto dohodu žalovaní neakceptovali, čímž tento návrh dle § 43b odst. 1 písm. b) popř. c) obč. zák. zanikl, a nelze z něj již žádná práva a povinnosti vyvozovat. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že závěr odvolacího a dovolacího soudu ohledně povahy pronajatých prostor vykazuje známky svévole a je ve zřetelném rozporu s principy spravedlnosti. Z prokázaného stavu právního i faktického je podle jejich názoru zjevné, že byly (od samého počátku) prostory nebytovými; oproti tomu závěry soudů nejsou ničím podloženy, nemají oporu ve spisu a jsou prosty elementární logiky. Stěžovatelé tvrdí, že zejména odvolací soud pochybil, když neposuzoval jejich faktický a právní stav, ale - oproti závěru soudu prvního stupně - zvolil "jejich jakousi zcela nesmyslnou směs", když z provedených důkazů a zjištění, že prostory byly užívány jako byt, dovodil, že tento faktický stav byl též stavem kolaudačním, s nímž pak dále "počítal jako se stavem právním". Podle stěžovatelů odvolací soud též ignoroval, že jedna z pronajatých místností byla (i podle jeho závěru) nebytová, pročež smlouva měla být minimálně ohledně tohoto prostoru být hodnocena jako platná. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytýkají, že se s těmito nesprávnými závěry odvolacího soudu ztotožnil; nesprávným též shledávají i posouzení jejich námitky, že žalovaný svůj závazek písemně uznal; "návrh takzvané dohody o narovnání" měl být posouzen podle obsahu, a pak nebyl důvod na tento úkon nepohlížet jako na úkon uznání závazku, přičemž ten akceptaci ze strany věřitele nevyžaduje, a proto ani jeho nepřijetí nemohlo mít na jeho platnost žádný vliv. I kdyby byl shledán správným závěr, že pronajaté prostory vskutku nebytovými nebyly, a tím "došlo ke kolizi" s ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., přesto soudy pochybily, jestliže "při konečném hodnocení platnosti ... právního úkonu" nepostupovaly v souladu s principem priority občana před státem, principem autonomie vůle, jakož i principem práva na ochranu práv. S ohledem na účel přijetí zákona č. 116/1990 Sb. totiž vyvstává otázka, zda i dnes existuje veřejný zájem na "dodržování" zejména § 1 odst. 1 tohoto zákona, neboť - jak je uvedeno i v důvodové zprávě k jeho novele - tento zákon "již neodpovídá reálným potřebám trhu v oblasti nebytových prostor", a tudíž již není nutná zvýšená míra ochrany nájmu nebytových prostor. Obě smluvní strany se svobodně rozhodly, že uzavřou smlouvu o nájmu nebytových prostor k místnostem, jež v té době dosud po přestavbě zkolaudovány nebyly, a lpění na odložení účinnosti smlouvy k datu nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí by za této situace bylo toliko přepjatým formalismem. Je tudíž "poněkud absurdní", aby kvůli tomuto "bagatelnímu časovému úseku" bylo pohlíženo na smlouvu jako na absolutně neplatnou. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeh