III.ÚS 320/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 320/14 ze dne 20. 3. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 20. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti T. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, právně zastoupeného Mgr. Danielem Tetzeli, advokátem se sídlem Vápencová 569/13, 140 00 Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. října 2013 č. j. 7 Tdo 804/2013-105 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2013 sp. zn. 6 To 56/2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Praze, jejichž postupem v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených článkem 8 odst. 2 a články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále měl být v soudním řízení porušen článek 2 odst. 2 Listiny. II. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z rozhodnutí nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011 č. j. 45 T 7/2010-1795 uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obžalovaného uhradit poškozené společnosti Unipetrol RPA, s. r. o., se sídlem v Litvínově škodu ve výši 85.157.647,34 Kč. K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. 6 To 56/2011 rozsudek soudu I. stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu pak znovu sám rozhodl tak, že obviněného po úpravě znění skutkové věty uznal vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému také povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti Unipetrol RPA, s. r. o., škodu ve výši 75.000.000,- Kč. Proti tomuto v pořadí prvému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání. Usnesením ze dne 3. října 2012 Nejvyšší soud České republiky č. j. 7 Tdo 423/2012-I.-80 dovolání vyhověl, podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 12. 2011, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Poté ve věci znovu rozhodl Vrchní soud v Praze v pořadí druhým svým rozsudkem ze dne 11. 3. 2013 sp. zn. 6 To 56/2011. Vrchní soud zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu v celém rozsahu prvoinstanční rozsudek a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu uznal obviněného vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, uložil mu stejný trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s dozorem a pouze ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. řádu snížil výši náhrady škody z původních 75.000.000,- Kč na 69.413.479,- Kč. Odvolací soud takto rozhodl poté, co v rozsahu uloženém Nejvyšším soudem doplnil dokazování ve veřejném zasedání, a po zhodnocení nově provedených důkazů dospěl k závěru, že u obviněného lze dovodit minimálně nedbalostní zavinění ve vztahu k okolnosti, že realizací zástavy nebude dosaženo uspokojení pohledávky v celé výši a poškozenému vznikne škoda. O dovolání obviněného rozhodl dovolací soud dne 16. října 2013 v pořadí druhým svým usnesením č. j. 7 Tdo 804/2013-105 tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, protože námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nyní projednávanou ústavní stížností je napadeno v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 11. března 2013 a v pořadí druhé rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 16. října 2013. III. Dle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel trestné činnosti dopustil (zkráceně řečeno) tím, že jako jednatel společnosti BENCALOR, s. r. o., IČ 25722387, odebral v roce 2005 pohonné hmoty od společnosti Unipetrol Rafinérie a. s. v celkové hodnotě 101.812.341,22 Kč, přičemž na základě sjednané výhrady vlastnictví podle ust. § 445 obchodního zákoníku (zák. č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obchodní zákoník") kupující společnost BENCALOR měla nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny. Obviněný však faktury ve lhůtách splatnosti ani nikdy později společnosti Unipetrol Rafinérie neuhradil. Odebrané pohonné hmoty obviněný prodal společnostem Frikon, s. r. o., World Servis, a. s. a Ekopetrol, s. r. o., za celkovou částku 109.680.681,- Kč. Takto získané finanční prostředky obviněný neoprávněně použil v období od 14. 12. 2005 do 5. 1. 2006 k nákupu celkem 1.360.000 ks akcií společnosti Tatneft se sídlem v Almetijevsku, Republika Tatarstan, od společnosti OOO LIRA, se sídlem v Moskvě, Ruská federace, jíž za akcie zaplatil celkem 113.560.000,- Kč. Nakoupené akcie společnosti Tatneft byly později nalezeny a policií zajištěny, ale v podstatě šlo o neprodejné bezcenné papíry nejasného původu. Tímto jednáním způsobil obviněný společnosti Unipetrol Rafinérie a. s. škodu, která po odpočtu částky 16.654.694,- Kč, kterou insolvenční správce získal zpeněžením majetku společnosti BENCALOR, s. r. o. v rámci konkursu, činí částku 85.157.647,22 Kč. IV. V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel nejprve podrobně reprodukuje své námitky proti v pořadí druhému rozhodnutí Vrchního soudu, které uplatnil již ve svém druhém dovolání. Poté stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu tyto námitky, v nichž spatřuje "pochybení ústavněprávní intenzity": * Nejvyšší soud tím, že odmítl jeho dovolání s odkazem na ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přestože rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2013 č. j. 6 To 56/2011 prý zcela zjevně odporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz), údajně porušil jeho práva garantovaná v článku 2 odst. 2, v článku 8 odst. 2, v článku 36 odst. 1 a konečně i právo garantované článkem 38 odst. 2 Listiny; * Nejvyšší soud prý interpretuje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu extrémně zužujícím způsobem, pokud dovodil, že námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání dle uvedeného ustanovení; * Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze prý nerespektovaly nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 566/05 a chybně posoudily vliv zástavního práva na základní principy trestní odpovědnosti stěžovatele. Stěžovatel má za to, že i kdyby teoreticky bylo prokázáno, že měl tzv. odmítavý postoj k úhradě závazků vůči poškozené obchodní společnosti, nemohla by tato okolnost v daném případě zakládat jeho trestní odpovědnost ani za zločin podvodu, ani za zločin zpronevěry, a to právě s ohledem na existenci poskytnutých zástav, o kterých byl stěžovatel přesvědčen, že jsou dostačující a že svou hodnotou převyšují pohledávku poškozené společnosti. Stěžovatel tvrdí, že poskytl poškozené společnosti jako zástavu dva skladové areály, o jejichž hodnotách byl právem přesvědčen, že převyšují pohledávky poškozené za společností BENCALOR; nijak prý také nebránil poškozené společnosti ve zpeněžení zástav - naopak v zájmu posílení jejího právního postavení vyhověl požadavku poškozené a přistoupil k tomu, že podepsal uznání závazků ve formě notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti. * Stěžovatel obecným soudům vytýká "svévolné hodnocení důkazů a porušení principu presumpce neviny". Nesouhlasí zejména s tím, jak dovolací soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí hodnotil znalecké posudky znalce Václava Myslíka, oceňujícího hodnotu nemovitostí; soud prý chybně vytkl znalci, že stanovil tzv. "cenu vyhláškovou", ačkoliv znalec sám vysvětlil, že určoval "cenu obvyklou", kterou se podle stěžovatelovy interpretace rozumí "cena tržní". Soudy prý nesprávně určily hodnotu dvou zastavených areálů v Hořovicích-Tlusticích a ve Vysokém Mýtě. Závěry znaleckého ústavu Proscon, jež hodnotu majetku společnosti BENCALOR orientačně určil částkou 17 až 41 milionů Kč, zpochybňuje stěžovatel tvrzením, že tento ústav vycházel pouze z účetních údajů a nezkoumal tržní hodnotu oceňovaných nemovitost