III.ÚS 3221/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3221/21 ze dne 1. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. F., zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 6 Azs 260/2021-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 16. 4. 2021 č. j. OAM-728/ZA-ZA11-VL11-2020 vedlejší účastník podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), zastavil řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterou stěžovatelka podala jménem svým a svých dětí, neboť žádost shledal nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) tohoto zákona. 3. Žalobu proti citovanému rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 7. 2021 č. j. 60 Az 30/2021-57 jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že oproti předchozímu řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka neuvedla žádné nové skutečnosti, a není proto důvod podrobovat již v předchozím řízení uvedené důvody znovu věcnému posouzení. Krajský soud rovněž uvedl, že se vedlejší účastník v dostačujícím rozsahu zabýval situací v zemi původu stěžovatelky, její osobní situací, zjistil všechny okolnosti potřebné pro rozhodnutí a své rozhodnutí řádně odůvodnil. 4. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší správní soud předně konstatoval, že v posuzovaném případě již bylo jednou pravomocně rozhodnuto s tím, že mezinárodní ochrana nebyla stěžovatelce a jejím dětem udělena, přičemž stěžovatelka staví své důvody v zásadě na tomtéž (obavy z nepříznivých životních podmínek a ekonomických obtíží po návratu do vlasti). Nejvyšší správní soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne 6. 3. 2012 č. j. 3 Azs 6/2011-96, podle kterého rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí vždy obsahovat odůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud konstatoval, že právě k takovým závěrům ve svém rozhodnutí vedlejší účastník dospěl, a jejich správnost následně řádně prověřil i krajský soud, podle kterého vedlejší účastník přezkoumatelným způsobem odůvodnil, že v zemi původu nedošlo v období mezi rozhodováním vedlejšího účastníka o první a druhé žádosti stěžovatelky k žádné významné azylově relevantní změně poměrů. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka ve své stručné ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, aniž by věrohodně hodnotil skutkovou podstatu obsahu žádosti o udělení mezinárodní ochrany nejen z hlediska aktuální situace na Ukrajině, ale také z pohledu mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Stěžovatelka má za to, že nespadají-li žadatelé do kategorie trestně stíhaných či odsouzených osob, řádně pečují o nezletilé děti, dlouhodobě v České republice bydlí, pracují, řádně hradí daně i poplatky, mají zde pracovní, rodinné i osobní vztahy, nelze jim upírat právo na získání dlouhodobého pobytu. Stěžovatelka poukazuje v této souvislosti na skutečnost, že oblast města Doněck z hlediska poskytnutí mezinárodní ochrany představuje hrozbu ublížení na zdraví či smrti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není ani primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. 8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo, neboť jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatelky řádně (s ohledem na jejich rozsah) vypořádaly, při svém rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem vysvětlil, že v řízení o opakované žádosti o mezinárodní ochranu se hodnotí pouze to, zda žadatelé uvedli nové okolnosti, či zda se relevantním způsobem změnily okolnosti na jejich vůli nezávislé (poměry v zemi původu), které by odůvodňovaly nový přezkum jejich případu. Takové okolnosti, jak již bylo výše uvedeno, nebyly shledány, a to ani ve světle tvrzení stěžovatelky, že se změnily její rodinné poměry narozením dítěte na území České republiky, když, jak uvedl Nejvyšší správní soud, nejde o změnu, která by byla relevantní z hlediska důvodů pro mezinárodní ochranu podle zákona o azylu. Nesouhlasí-li stěžovatelka s názorem správních orgánů a soudů o "teoretické možnosti" odstěhovat se z místa válečného konfliktu v souvislosti s návratem do jejího původního bydliště ve městě Doněck zdevastovaného ozbrojeným konfliktem, kdy namítá, že takto by šlo odmítat všechny žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nelze než odkázat na závěr krajského soudu, že jde o možnost vnitřního přesídlení, a není tak porušen mezinárodní závazek non-refoulement, neboť vyjma dvou oblastí Ukrajiny, do jedné z nichž spadá i místo původního bydliště stěžovatelky, je bezpečnostní situace na Ukrajině stabilní, pod kontrolou proevropsky orientované vlády, a stěžovatelce proto nic nebrání vrátit se do kterékoliv části země, kde vojenský konflikt neprobíhá. Judikatura správních soudů setrvale připouští možnost tzv. vnitřního přesídlení cizince do jiné bezpečnější části Ukrajiny (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 Azs 64/2017 - 55). Situace vnitřně přesídlených osob je samostatně monitorována a je součástí tzv. "Informací OAMP", které jsou jedním z podkladů rozhodnutí v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Správními soudy byly relevance vnitřního přesídlení a jeho dopad na základní práva stěžovatelky odpovídajícím způsobem zohledněny. 9. Jde-li o posouzení přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem, Ústavní soud ve své judikatuře setrvale konstatuje, že "[p]osouzení významu stížnosti z hlediska přesahu v