III.ÚS 3259/25 – Ústavní soud

III.ÚS 3259/25 ze dne 19. 2. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Vaňka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2025 č. j. 30 Cdo 1239/2025-369 a proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2023 č. j. 35 Co 230/2023-259, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Současně stěžovatel navrhuje, aby mu byla "ve vztahu k rozhodování o napadeném usnesení Nejvyššího soudu" přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), s tím, že "nezavinil (nezákonné) zastavení dovolacího řízení". 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2023 č. j. 44 C 6/2022-229 uložil vedlejší účastnici uhradit stěžovateli z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou exekučního řízení [§ 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb.")] částku 62 500 Kč (výrok I), co do částky 25 072,53 Kč stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II) a vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 8 102 Kč (výrok III). 4. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I co do částky 25 000 Kč potvrdil, co do částky 37 500 Kč žalobu zamítl a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 9 103 Kč. 5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl z důvodu, že není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelova argumentace 6. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu nesprávnou interpretaci § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Argumentuje, že v řízení před dovolacím soudem nevyvolal snížení původní hodnoty sporu, což je kritérium omezující přípustnost dovolání, nadto rozhodování o "zbytkové částce", kterou byl oprávněn učinit předmětem dovolacího přezkumu, ovlivňuje částku, jíž se napadený výrok týkal. 7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 14. 11. 2025 stěžovatel připojuje další argumentaci. Na základě porovnání uvedeného ustanovení s jeho předchozím zněním ve spojení s příslušnou částí důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb. dovozuje, že vůle a úmysl zákonodárce týkající se omezení přípustnosti dovolání hodnotovým censem byly zcela jiné, než jak plynou z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, založené na restriktivním výkladu. Má za to, že výše peněžitého plnění zakládající nepřípustnost dovolání je vázána k celému předmětu řízení. Výklad uvedených soudů označuje za nesystémový (v porovnání s přípustností dovolání, je-li např. výrokem konstatováno porušení práva), s neústavními dopady spočívajícími v odmítání dovolání i ve skutkově a právně nikoliv jednoduchých případech, což vede k rozdílné judikatuře soudů nižších stupňů. Argumentuje také tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o otázce, kterou v dovolání předestřel a která se týkala metody výpočtu zadostiučinění, by mělo dopad na celý výrok rozsudku městského soudu, nikoliv jen na jeho "zbytkovou část". 8. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 19. 11. 2025 namítá, že městský soud vadně aplikoval § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Podle jeho názoru neměl u kritéria složitosti řízení snížit tzv. základní částku o 10 %, jak učinil s ohledem na prodlevy opatrovníka a "víceinstančnost" řízení, neboť tyto skutečnosti jdou na vrub státu, u kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) citovaného zákona chybně posoudil postup soudního exekutora, jenž exekuci nezastavil, ač tak učinit měl, protože se oprávněný k návrhu na zastavení exekuce ve lhůtě nevyjádřil, a to ovlivnilo celkovou délku řízení. Pochybil i u kritéria podle § 31a odst. 3 písm. c) citovaného zákona, když nezvýšil tzv. základní částku s odůvodněním, že (stěžovatel) vyvíjel pouze standardní aktivitu v obraně svých práv, tak aby v řízení uspěl, nikoliv aby je urychlil. V této souvislosti zmiňuje i to, že v posuzovaném řízení předsedkyně soudu stížnosti podle § 164 odst. 1 zákona o soudech a soudcích na průtahy při ustanovení opatrovníka nepovažovala za důvodné. U kritéria významu věci pak měl městský soud ignorovat šikanózní povahu exekuce i prokázané dopady na jeho život s tím, že byly způsobeny zahájením exekuce. Za nepřezkoumatelné má stěžovatel i stanovení výše základní částky. Má za to, že nezvýšení základní částky, jež je po 14 letech znehodnocena inflací, zásadně snižuje efektivitu odškodnění, přičemž poukazuje na odchylné stanovisko k nálezu ze dne 30. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25. Uzavírá, že městský soud nereflektoval účel zákona č. 82/1998 Sb. v jeho preventivní ani kompenzační funkci. Jeho hodnocení věci na základě kritérií § 31a odst. 3 uvedeného zákona vykazuje libovůli. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (a to - s ohledem na nesprávné poučení městského soudu o přípustnosti dovolání - i ve vztahu k rozsudku městského soudu) oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 10. Domáhá-li se však stěžovatel zrušení i části výroku I rozsudku městského soudu, kterou byl potvrzen (vyhovující) výrok I rozsudku obvodního soudu, jde o návrh podaný k tomu osobou zjevně neoprávněnou. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Směřuje-li ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu, který stěžovatelovo dovolání neshledal přípustným s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., interpretace uvedeného ustanovení Nejvyšším soudem, tedy že není rozhodná výše předmětu řízení (62 500 Kč), nýbrž výše plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným výrokem (37 500 Kč), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která vychází ze smyslu a účelu dané právní normy. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že tuto interpretaci nepovažuje za neústavní (z poslední doby viz např. usnesení Ústavního soudu 6. 11. 2025 sp. zn. III. ÚS 2654/25). Od tohoto názoru nevidí důvod se odchýlit ani na základě stěžovatelovy další argumentace, neboť v podstatě jde jen o popis dopadů omezení přezkumu soudních rozhodnutí v dovolacím