III.ÚS 3342/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3342/15 ze dne 2. 2. 2016 U 1/80 SbNU 685 K přípustnosti ústavní stížnosti v tzv. statusových věcech   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 2. února 2016 sp. zn. III. ÚS 3342/15 ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, se sídlem Laubova 8, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. března 2015 č. j. 7 C 178/2014-77 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2015 č. j. 30 Co 260/2015-110, jimiž bylo rozvedeno manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení, za účasti Okresního soudu v Rakovníku a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a P. L. G. M. jako vedlejšího účastníka řízení. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 13. 11. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí s tím, že v soudním řízení bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dané čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 7 C 178/2014 vedeného u Okresního soudu v Rakovníku se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") bylo rozvedeno manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ztotožnil se přitom s názorem okresního soudu, že byly naplněny předpoklady rozvodu ve smyslu § 755 odst. 1 občanského zákoníku a že ustanovení § 755 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku nebylo možné v souzené věci aplikovat. II. Argumentace stěžovatelky 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se písemností doručenou okresnímu soudu dne 31. 12. 2014 omluvila z jednání, jež bylo nařízeno na den 7. 1. 2015, a to z důvodu pracovní neschopnosti, a že podáním doručeným dne 6. 1. 2015 ještě požádala o jeho odročení, bez ohledu na to se však jednání bez její přítomnosti konalo, přičemž došlo k účastnickému výslechu jejího manžela, kterým měla být prokazována tvrzení jím uváděná v žalobním návrhu, tedy zejména ohledně existence rozpadu manželství a důvodů údajného rozpadu, a to navíc v době, kdy ještě nebyla právně zastoupena. V důsledku toho bylo porušeno její právo na to, aby věc byla projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, včetně práva klást manželovi v rámci účastnického výslechu otázky. Nadto kancelář soudu na telefonický dotaz jejího právního zástupce ohledně konání jednání sdělila, že žádný protokol o jednání (ze dne 7. 1. 2015) není, a tedy že se žádné jednání nekonalo. O jeho konání se dozvěděla až v průběhu jednání dne 23. 3. 2015. V návaznosti na to její právní zástupce požádal soud o poskytnutí lhůty, aby se mohla s protokolem seznámit a s ohledem na jeho obsah doplnit svá tvrzení, přičemž navrhl provést doplňující výslech manžela tak, aby byl na tomto jednání daný úkon proveden řádně, tj. za její přítomnosti i přítomnosti jejího právního zástupce. Tomu soud umožnil nahlédnout do protokolu z jednání ze dne 7. 1. 2015, lhůtu k doplnění tvrzení jí však neposkytl. S návrhem na provedení doplňujícího výslechu se nijak nevypořádal. 4. Dále stěžovatelka namítla porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") v důsledku opomenutí důkazů, neboť okresní soud o značné části navržených důkazních prostředků nerozhodl a v odůvodnění svého rozsudku se s těmito důkazy nevypořádal. Konkrétně se to týká lékařské zprávy ohledně jejího aktuálního stavu, zpracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie k otázce, zda zánik manželství může přivodit stěžovatelce zvlášť závažnou újmu z hlediska zdravotního stavu, a doplňující výslech manžela. Jde o zcela zásadní důkazy k prokázání tvrzení, že zánikem manželství by jí vznikla zvlášť závažná újma, protože je částečně invalidní, trpí duševním onemocněním a nemá vlastní bydlení. 5. Stěžovatelka má také za to, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že soud ustanovil na jednání dne 23. 3. 2015 tlumočníkem Annu Češkovou, osobu s přímým poměrem k věci i účastníkům, která v řízení vystupuje v postavení svědka a jejíž schopnosti nebyly soudem zjišťovány, ač vznesla námitku podjatosti, a to z toho důvodu, že spolu s účastníky bydlí v usedlosti D. M., je zaměstnankyní společnosti, ve které účastníci působí a jejímž jediným společníkem je její manžel, a ačkoliv byl soud vyrozuměn o tom, že bude navržena jako svědek, a že tudíž není možné, aby byla přítomna po celou dobu jednání. Tímto postupem soud zmařil zákonné provedení výslechu této svědkyně, neboť ta byla ovlivněna dosavadním průběhem jednání. 6. Stěžovatelka namítla také porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť na rozdíl od manžela jí nebylo umožněno provedení navržených důkazů, jak je uvedeno výše, řízení bylo vedeno tendenčně, neboť soud přistupoval rozdílně k tvrzením obou účastníků, což je patrno i z odůvodnění rozsudku. Z účastnických výslechů, jakož i z výslechů dalších osob byly účelově zohledněny pouze ty části, které podporují soudem přijaté závěry, a tvrzení, která odůvodňují nutnost důkladnějšího šetření, byla soudem opomenuta. 7. Současně měl soud dle stěžovatelky vybočit z mezí zásady volného hodnocení důkazů, neboť provedené důkazy jsou v extrémním rozporu se závěry, k nimž soud dospěl. Okresní soud konkrétně shledal, že ona nepopírala rozvrat manželství, a to, že by setrváním v manželství docházelo k prohlubování další újmy na jejím zdraví. Tento závěr je přitom v prvním případě zcela v rozporu s její výpovědí, ve druhém případě není ničím podložen. 8. Konečně právo na spravedlivý proces měl porušit i krajský soud, a to tím, že ačkoliv mu vytkla v odvolání závažná porušení svých ústavních práv, uvedený soud pochybení okresního soudu nenapravil, přičemž se ani nevypořádal se všemi odvolacími důvody a k namítanému opomenutí důkazů, resp. důkazních návrhů se nijak nevyjádřil. III. Formální předpoklady projednání návrhu 9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 10. Otázkou však je, zda je ústavní stížnost přípustná. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a tudíž podmínka plynoucí z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario byla splněna. Současně je třeba připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž nepřípustnost ústavní stížnosti v tzv. statusových věcech sice nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu, která upravují nepřípustnost ústavní stížnosti z formálního hlediska (§ 75 zákona o Ústavním soudu), ale je nutné ji vyvodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku České republiky [viz např. usnesení ze dne 26. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 465/02, ze dne 10. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 617/04, ze dne 27. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/05, ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. IV. ÚS 654/06, ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 43/08, spíše též v tomto směru usnesení ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 537/14 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Již v prvním z právě uvedených usnesení Ústavní soud vyšel z toho, že "v daném případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena. Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie", načež uzavřel, že "respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství přednost před principem spravedlivého rozhodov