III.ÚS 3393/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3393/15 ze dne 13. 9. 2017 N 169/86 SbNU 737 K hranicím svobody vědeckého bádání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 13. září 2017 sp. zn. III. ÚS 3393/15 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Evy Nečasové, zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015 č. j. 30 Cdo 798/2015-814 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2014 č. j. 1 Co 42/2012-768 vydaným v řízení o žalobě na ochranu osobnosti, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Krajského soudu v Brně, Marie Salm-Reifferscheidt-Raitzové a Idy Schoellerové, zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou, se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, jako vedlejších účastníků řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. 1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. října 2011 č. j. 24 C 77/2009-221 částečně vyhověl žalobě vedlejších účastnic (žalobkyň) a uložil stěžovatelce (žalované) zaslat každé žalobkyni písemnou omluvu s konkrétním textem (výrok I). Nalézací soud uložil dále stěžovatelce povinnost zaslat ředitelům vybraných knihoven písemné oznámení o tom, že v publikovaných statích (stať s názvem "KAPITOLA I KAUZA SALM-REIFFERSCHEIDT" v publikaci s názvem "CUI BONO RESTITUCE?", zveřejněné v roce 2006, a v totožném rozsahu v publikaci s názvem "CUI BONO RESTITUCE II.", zveřejněné v roce 2007) zasáhla do osobnostních práv pana Huga Salm-Reifferscheidta nepravdivými, v rozsudku uvedenými výroky (výrok II). Soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly zaslání písemné omluvy ohledně dalších devíti tvrzení (výrok III), dvou hodnoticích úsudků (výrok IV), písemného oznámení knihovnám ohledně dalších deseti tvrzení (výrok V), a konečně zamítl žalobu i v té části, kterou se žalobkyně domáhaly zaslání písemného oznámení knihovnám ohledně dalších dvou hodnoticích úsudků (výrok VI). Žalobkyním pak uložil povinnost zaplatit žalované část nákladů řízení ve výši 22 193 Kč (výrok VII), jelikož měly úspěch ve věci jen v nepatrné části. 2. K odvolání žalobkyň i stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 1 Co 42/2012-541 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I); potvrdil jej v zamítavých výrocích III, IV, V a VI (výrok II) a každé žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení před soudem prvního i druhého stupně (výrok III). Fakticky tím odvolací soud zamítl žalobu vedlejších účastnic v plném rozsahu. 3. K dovolání žalobkyň (vedlejších účastnic) rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. března 2014 č. j. 30 Cdo 1883/2013-735, jímž zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byla v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích I a II zamítnuta žaloba, aby stěžovatelka zaslala žalovaným písemnou omluvu s tímto textem: "Omlouvám se Vám za svoji neoprávněnou hodnotící kritiku pana Hugo Salma- Reifferscheidta, Vašeho otce, spočívající v těchto výrocích: b) ... Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci Salmova údajného neprovinění řídil, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: ,Provinil se Adolf Hitler svými činy proti lidstvu?' musíme totiž odpovědět: ,nikoliv, neprovinil, protože zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek' a c) ,Vyplnění žádosti (Fragebogen o udělení občanství H. Salmem) je možné označit za čin blízký vlastizradě', jak jsem to uvedla ve stati s názvem ,KAPITOLA I KAUZA SALM-REIFFERSCHEIDT' v publikaci s názvem ,CUI BONO RESTITUCE?', zveřejněné v roce 2006, a v totožném rozsahu v publikaci s názvem ,CUI BONO RESTITUCE II.', zveřejněné v roce 2007, čímž jsem zasáhla do osobnosti pana Huga Salma-Reifferscheidta, nar. XX v B. a zemřelého 2. 3. 1946 v R., konkrétně do jeho práva na občanskou čest, důstojnost a občanskou bezúhonnost. Mgr. Eva Nečasová, XX.", a pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby stěžovatelka zaslala k rukám ředitele Národní knihovny České republiky, České republiky - Kanceláře Poslanecké sněmovny a Moravské zemské knihovny v Brně písemné oznámení s obsahem: "Vážený pane řediteli/ Vážená paní ředitelko, Ve své stati s názvem ,KAPITOLA I KAUZA SALM-REIFFERSCHEIDT' v publikaci s názvem ,CUI BONO RESTITUCE?', zveřejněné v roce 2006, a v totožném rozsahu v publikaci s názvem ,CUI BONO RESTITUCE II.', zveřejněné v roce 2007, jsem zasáhla do osobnosti pana Huga Salma-Reifferscheidta, nar. XX v B. a zemřelého 2. 3. 1946 v R., těmito výroky: e) ... Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci Salmova údajného neprovinění řídil, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: ,Provinil se Adolf Hitler svými činy proti lidstvu?' musíme totiž odpovědět: ,nikoliv, neprovinil, protože zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek' a f) ,Vyplněním žádosti [Fragebogen a udělení občanství H. Salmem] je možné označit za čin blízký vlastizradě.' (uvedeno na str. 15 odstavec 1 část první ve stati ,KAPITOLA I KAUZA SALM-REIFFERSCHEIDT' v publikaci ,CUI BONO RESTITUCE?', a současně na s. 17, odstavec 1, část věty první v totožné publikaci ,CUI BONO RESTITUCE II.' Mgr. Eva Nečasová, XX."; dovolací soud dále ve výroku III rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání žalobkyň proti výroku I zamítl a proti výrokům II a III odmítl. 4. Vrchní soud v Olomouci následně, vázán právním názorem dovolacího soudu, stížností napadeným rozsudkem ze dne 24. září 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu stanoveném Nejvyšším soudem (výrok I), žalobkyním uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů nalézacího řízení 15 859,30 Kč (výrok II) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 16 133,30 Kč (výrok III). 5. Proti druhému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl s tím, že při nezměněném skutkovém stavu projednávané věci je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku. 6. Vedlejší účastnice tak v konečném výsledku byly úspěšné jen ohledně dvou difamujících výroků uvedených výše v bodu 3 (přirovnání jejich otce H. Salma k Adolfu Hitlerovi a vyplnění žádosti Fragebogen o udělení občanství H. Salmem k činu blízkému vlastizradě); ve zbytku byla úspěšná stěžovatelka. II. 7. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná práva a svobody, konkrétně právo na svobodu projevu podle čl. 17 odst. 1 a 2, právo na svobodu vědeckého bádání podle čl. 15 odst. 2, právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 a 3 a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 8. Pokud jde o první výrok, za který se má omluvit ("Použijeme-li logiku ..."), zdůrazňuje stěžovatelka, že jím nebyl hodnocen otec žalobkyň; výrok byl míněn obecně - jako kritika postupu správních orgánů rozhodujících o státním občanství, jejichž úsudky postrádaly logiku. 9. Ke druhému výroku ("Vyplnění žádosti [Fragebogen o udělení občanství H. Salmem] je možné označit za čin blízký vlastizradě") stěžovatelka zdůrazňuje, že v takto uvedeném znění není výrok v předmětné publikaci vůbec obsažen, nýbrž byl zformulován nalézacím soudem. V předmětné publikaci byla užita formulace "S ohledem na historické události z let 1938-1939 je možné vyplnění této žádosti označit za čin blízký vlastizradě ..." Takový hodnoticí výrok (soud) pokládá stěžovatelka za pravdivý, tvrdí, že vyplněním žádosti se žadatelé nepřihlašovali toliko k německé národnosti, ale usilovali o získání říšskoněmeckého občanství. V dobových souvislostech je možné hodnotit usilování o získání říšskoněmeckého občanství jako akt vlastizrádný, což lze dovodit i ze smyslu ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ve znění pozdějších předpisů, či z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509). Po skončení války byl podpis formuláře "Fragebogen" obecně posuzován jako akt zrady československého státu a českého národa a jako takový byl trestán ztrátou československého občanství, pokud dotyčná osoba neprokázala, že byla k přihlášce za Němce donucena. Pochybení soudu spatřuje stěžovatelka rovněž v tom, že si neopatřil expertizu či stanovisko Ministerstva vnitra ohledně toho, jak byl tímto správním orgánem v poválečném období podpis formuláře posuzován a hod