III.ÚS 3397/23 – Ústavní soud

III.ÚS 3397/23 ze dne 9. 9. 2024 Kontradiktornost v řízení před Nejvyšším soudem; nemožnost obhajoby reagovat na vyjádření státního zastupitelství Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové a soudců Jiřího Přibáně a Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatele M. U., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Veronikou Ščukovou, advokátkou, se sídlem Bráfova třída 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023, č. j. 6 Tdo 791/2023-1543, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2023, č. j. 2 To 92/2022-1440, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023, č. j. 6 Tdo 791/2023-1543, bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023, č. j. 6 Tdo 791/2023-1543, se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8, čl. 36, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 52 T 3/2022, vyplývá, že rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 9. 2022, č. j. 52 T 3/2022-1330, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako svědek v rozporu se skutečností podpisem stvrdil, že zůstavitel před ním nejprve podepsal spoluobžalovanou vytvořený text závěti a následně prohlásil, že text obsahuje jeho poslední vůli. Tato falešná závěť byla následně v dědickém řízení předložena notářce. K dokonání trestného činu však nedošlo, neboť oprávněná dědička pravost závěti zpochybnila, čímž odvrátila hrozící škodu ve výši 28 888 816,60 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel (t. č. advokát) odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a k peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč. 3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu zrušil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu ve výroku o peněžitém trestu. Ve zbytku odvolání zamítl. Vrchní soud dospěl k závěru, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a vina byla prokázána bez důvodných pochybností. 4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů není žádný relevantní rozpor. Zároveň soudy věnovaly pozornost stěžovatelově obhajobě (důkazně nepodložené), kterou beze zbytku vyvrátily. Důvodem pro vyhovění dovolání nemůže být ani porušení § 214 trestního řádu, dávajícího obžalovanému právo vyjádřit se k provedenému důkazu, neboť k takovému vyjádření měl stěžovatel opakovaně prostor v pozdějších fázích řízení. I přes opomenutí předsedy senátu dotázat se stěžovatele na využití jeho práva podle § 214 trestního řádu tak nešlo o zkrácení práv obhajoby. K obdobnému závěru je nutné dospět i při hodnocení chybného postupu, kterým byly soudem prvního stupně doručeny některé listiny do datové schránky stěžovatele, kterou používal jako advokát, ač stěžovatel soud žádal o jiné doručení. 5. Soudy nepostupovaly ani v rozporu se zásadou totožnosti skutku, ačkoliv byl popis skutku doplněn o další podrobnosti. K zachování totožnosti skutku podle ustálené judikatury postačuje shoda mezi podstatnými okolnostmi skutku nebo shoda ve způsobeném následku. Obojí je v případě stěžovatele zachováno. Pochybení Nejvyšší soud neshledal ani při určení výše způsobené škody. Soudy v souladu se zákonem a zásadami trestního řízení stanovily způsobenou škodu na základě provedeného dokazování a nikoliv jejím "převzetím" z dědického řízení. Porušením stěžovatelových práv není ani skutečnost, že v trestním řízení nebyl objasněn jeho motiv, neboť ten není obligatorním znakem dané skutkové podstaty. Námitku nepřiměřeně přísného trestu Nejvyšší soud odmítl s tím, že nespadá pod žádný dovolací důvod. Otázku aplikace § 58 trestního zákoníku, týkající se fakultativního mimořádného snížení trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud nepřezkoumává. V argumentaci soudů nižších stupňů však nelze shledat nic, co by tomuto ustanovení (anebo související judikatuře) odporovalo. Žádné pochybení, které by mělo vliv na zákonnost konečného rozhodnutí, neshledal Nejvyšší soud ani ve způsobu vedení výslechu svědků, ani ve skutečnosti, že předseda senátu krajského soudu se v průběhu odvolacího řízení stal soudcem vrchního soudu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v první řadě namítá, že Nejvyšší soud mu neposkytl možnost uplatnění repliky proti vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Toto obsáhlé vyjádření zaslal Nejvyšší soud stěžovatelově obhájkyni do datové schránky dne 12. 9. 2023, k čemuž stanovil možnost reagovat replikou, aniž by stanovil jakoukoliv lhůtu. Stěžovatel, t. č. ve výkonu trestu, do jednoho měsíce vypracoval se svoji obhájkyní obsáhlou repliku, aby se posléze dozvěděl, že Nejvyšší soud již dne 19. 9. 2023 (tedy týden po odeslání vyjádření) ve věci rozhodl. Tím podle stěžovatele došlo k popření základních zásad trestního řízení, které ve své judikatuře chrání i Ústavní soud. 7. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel uvádí další námitky, které vzhledem k níže uvedenému posouzení není nutno podrobně rozvádět. 8. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odůvodnil stěžovatel tím, že takový postup nemůže být v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem a nikomu jinému jím nemůže vzniknout újma. Naopak trvající výkon trestu odnětí svobody považuje stěžovatel za nežádoucí. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele 9. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal vyjádření ostatních účastníků řízení. 10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že s argumentací stěžovatele nesouhlasí. Všechna napadená rozhodnutí podrobně vysvětlují, jak závěry o stěžovatelově vině, tak vypořádání se s jeho obhajobou. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je opakováním stěžovatelovy obhajoby, odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. K námitce porušení práva na spravedlivý proces ohledně možnosti stěžovatele reagovat na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání Nejvyšší soud uvedl, že krátká doba mezi doručením uvedeného vyjádření stěžovateli a termínem neveřejného zasedání Nejvyššího soudu byla dána tím, že v době doručení tohoto vyjádření na Nejvyšší soud již bylo zasedání připraveno. 11. Zásadní je však podle Nejvyššího soudu skutečnost, že vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství neobsahovalo žádné skutečnosti, které by měly na rozhodnutí Nejvyššího soudu vliv, jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení. Z toho Nejvyšší soud dovozuje, že nemožnost stěžovatele na toto vyjádření reagovat nelze považovat za zkrácení jeho ústavních práv. Ani stěžovatelova replika k vyjádření státního zástupce neobsahovala žádné skutečnosti, které by mohly rozhodnutí ovlivnit. Vyjádření Nejvyššího státního zástupce bylo stěžovateli zasláno pouze tzv. na vědomí. Stěžovatel neměl povinnost na něj reagovat, proto mu nebyla stanovena konkrétní lhůta. Pokud stěžovatel věděl, že vypracování repliky zabere delší čas, mohl tuto skutečnost Nejvyššímu soudu sdělit a soud by na doručení repliky samozřejmě vyčkal. Replika byla Nejvyššímu soudu doručena až více než měsíc po doručení vyjádření Nejvyššího státního zástupce stěžovateli. Stěžovateli nelze přisvědčit, že s ohledem na jeho pobyt ve výkonu trestu měl Nejvyšší soud vyčkat delší dobu, neboť stěžovatel byl zastoupen obhájkyní, která mohla repliku sama vypracovat (případně informovat Nejvyšší soud o jejím pozdějším vypracování). Na informování Nejvyššího soudu byla týdenní lhůta více než dostatečná. K tomu Nejvyšší soud připomněl zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Ke stěžovatelově námitce o nerespektování nálezu sp. zn. I. ÚS 631/23 Nejvyšší soud uvedl, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí řešil skutkově a právně odlišný případ. Závěry uvedeného nálezu však soudy respektovaly, neboť řádně odůvodnily, proč v dané věci nelze aplikovat § 58 trestního zákoníku. 12. Vrchní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 13. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uve