III.ÚS 3456/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3456/18 ze dne 5. 3. 2019 N 36/93 SbNU 21 K uložení nesplnitelné důkazní povinnosti soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace FinArt, s. r. o., sídlem Riegrova 373/22, Rudná, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552 byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. III. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 38 190 968 Kč s úrokem z prodlení na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nesprávný úřední postup spatřovala v nepřiměřené délce řízení před Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud") o její excindační žalobě. Před krajským soudem bylo vedeno konkursní řízení úpadce obchodní společnosti Vyšehrad, a. s. Správce konkursní podstaty zahrnul do soupisu konkursní podstaty i nemovitosti stěžovatelky, která dne 21. 2. 2001 podala excindační žalobu. Řízení bylo pravomocně skončeno až dne 3. 12. 2009, přičemž stěžovatelka dosáhla vyloučení svých nemovitostí z konkursní podstaty. Stěžovatelka tvrdila, že toto řízení mělo být skončeno nejpozději dne 20. 12. 2004 (tj. dnem vydání v pořadí druhého rozhodnutí o odvolání, které nabylo právní moci dne 25. 1. 2005), nestalo se tak a řízení bylo pravomocně skončeno až dne 3. 12. 2009 vydáním v pořadí čtvrtého rozhodnutí o odvolání. V souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení stěžovatelka v žalobě uplatnila nárok na náhradu škody, která jí vznikla tím, že až do pravomocného rozhodnutí o excindační žalobě nemohla nakládat se svým majetkem. Po tuto dobu tedy nemohla prodat své nemovitosti zahrnuté do soupisu konkursní podstaty. Stěžovatelka v žalobě požadovala náhradu škody: • ve výši 12 924 172 Kč jakožto zaplacených úroků věřitelům z pohledávek, pro jejichž uspokojení hodlala užít výtěžek z prodeje sepsaných nemovitostí; • ve výši 3 934 330 Kč, o kterou se zvýšila její daňová povinnost, jelikož ztratila možnost odečíst daňovou ztrátu od základu daně z příjmů právnických osob za období let 1999 až 2004; stěžovatelka tvrdila, že by tuto ztrátu mohla odečíst, pokud by mohla své nemovitosti prodat v roce 2005; • ve výši 4 053 320 Kč a 17 279 146 Kč, což je rozdíl mezi tržní cenou ke dni 31. 1. 2005 u jejích dvou nemovitostí zařazených na soupis konkursní podstaty a cenou, za něž tyto nemovitosti prodala v letech 2010 a 2011. 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2014 č. j. 15 C 240/2012-377 zastavil řízení co do částky 12 924 172 Kč, jelikož stěžovatelka v tomto rozsahu vzala žalobu zpět. Dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. Žalobu o zaplacení úroku z prodlení od 9. 11. 2012 do 24. 4. 2013 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 4. K odvolání vedlejší účastnice zmíněný rozsudek obvodního soudu městský soud změnil rozsudkem ze dne 3. 12. 2014 č. j. 69 Co 351/2014-435 tak, že žalobu zamítl i v částce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. K dovolání stěžovatelky tento rozsudek městského soudu Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 15. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 1181/2015-477, jelikož městský soud učinil odchylná skutková zjištění od obvodního soudu na základě důkazů, které však sám nezopakoval. 5. Městský soud proto v dalším řízení provedl dokazování a rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552 znovu změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl i v částce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. Tento rozsudek městského soudu je napaden ústavní stížností. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že doba řízení před krajským soudem o excindační žalobě, která by byla ještě přiměřená, byla ohraničena vydáním druhého rozhodnutí o odvolání dne 20. 12. 2004, resp. nabytím právní moci dne 25. 1. 2005. K náhradě škody v podobě rozdílu mezi tržní cenou nemovitostí ke dni 31. 1. 2005 a cenou, za kterou je stěžovatelka prodala v letech 2010 a 2011, uvedl, že tvrzený pokles obvyklé ceny je závislý na poměrech na realitním trhu. V takovém případě nelze dovodit, že stěžovatelce vznikla skutečná škoda. Dle městského soudu nebyl prokázán ani nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku vyšší daňové povinnosti. Stěžovatelka totiž neprokázala, že by při pravidelném běhu událostí nebýt nesprávného úředního postupu své nemovitosti v roce 2005 prodala a za jakou cenu. Čestná prohlášení tvrzených zájemců o koupi nemovitostí městský soud nepovažoval za důkazy věrohodné a vypovídající, neboť byla sepsána ve stejném duchu a ve všech se objevovaly shodné formulace. U výpovědi Ing. Přečka městský soud poukázal na odchylky od jeho přechozí výpovědi. U výpovědí dalších dvou svědků (Jiřího Davídka a JUDr. Popelky) uzavřel, že nešlo dovodit, že by mezi zájemcem o koupi nemovitosti a stěžovatelkou došlo v rámci pravidelného běhu věcí k uzavření konkrétní dohody, což platí zejména o výši ceny. Městský soud pak shrnul, že stěžovatelka sice prokázala, že nabízela své nemovitosti k prodeji, ale prokázáno nebylo, že by při pravidelném běhu událostí nebýt nesprávného úředního postupu došlo v roce 2005 ke kontraktačnímu procesu završenému kupní smlouvou s konkrétním obsahem (zejména kupní cenou). 6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585, které je napadeno ústavní stížností, odmítl stěžovatelčino dovolání proti zmíněnému rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka své odlišné právní posouzení zakládá na jiném skutkovém zjištění než městský soud, její námitky proto nemohou založit přípustnost dovolání. Městský soud v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů a přiměřeného uplatnění břemen tvrzení a prokazování nastavil rámec pro prokázání pravidelného běhu událostí tak, že bylo na žalující straně, aby prokázala existenci vážného zájemce o koupi, který by svou vůli k uzavření určité obchodní transakce zakotvil do právně významné formy (např. smlouvy o smlouvě budoucí). Nejvyšší soud vyložil, že obecné vyjádření zájmu o koupi bez zakotvení kupní ceny a dalších esenciálií kupní smlouvy neprokazuje dostatečnou úroveň pravděpodobnosti, že by mělo dojít k prodeji věci. K tvrzení stěžovatelky o pochybení městského soudu v otázce posouzení formy újmy poznamenal, že na straně 11 svého rozsudku městský soud sice pojednal o skutečné škodě, šlo ale jen o nepřesnou formulaci s ohledem na další text odůvodnění. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že Nejvyšší soud a městský soud protiústavně nastavily důkazní standard. Za prokázaný by její nárok považovaly jen tehdy, pokud by předložila právně závaznou dohodu uzavřenou v roce 2005 s kupujícím, v níž by byly finálně a zcela konkrétně sjednány všechny podmínky převodu. Zcela přitom ignorovaly, že takovou dohodu nemohla uzavřít s ohledem na § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.