III.ÚS 3493/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3493/19 ze dne 27. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele H. S., zastoupeného Mgr. Robertem Šupem, advokátem, sídlem Klíčová 199/2, Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2019 sp. zn. 3 Tdo 950/2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 sp. zn. 4 To 1/2019 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2018 sp. zn. 4 T 14/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání mu uložil podle § 210 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Dále stěžovateli podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným konkretizované peněžní částky. Poškozené podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na občanskoprávní řízení. 3. Proti tomuto rozsudku stěžovatel, jakož i státní zástupce podali odvolání. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem rozhodl tak, že napadený rozsudek krajského soudu zrušil toliko ve výroku o náhradě škody týkajícím se jednoho z poškozených a nově rozhodl o povinnosti stěžovatele podle § 228 odst. 1 tr. řádu zaplatit na náhradě škody dotčenému poškozenému vyčíslenou částku. Odvolání státního zástupce podle § 256 tr. řádu vrchní soud zamítl. V ostatních částech zůstal rozsudek krajského soudu nedotčen. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání ve vztahu k dříve uzavřené smlouvě o životním pojištění s obchodní společností IPB Pojišťovna, a. s. (dále jen "IPB Pojišťovna"), ze dne 17. 9. 1997. Uvádí, že jako laik měl plnou důvěru k makléři J. V. z obchodní společnosti Broker Consulting, a. s. (dále jen "Broker Consulting"), který mu vypracoval a předložil k podpisu čtyři vyplněné pojistné smlouvy a ujistil ho, že je vše v pořádku. Jde-li o pojištění u IPB Pojišťovny z roku 1997, považoval je za pojistku dcery, kterou platila jeho matka (jejíž výslech navrhoval, ale soudy jej neoprávněně zamítly), přičemž nevěděl, že v rámci smluvního vztahu je pojištěn i on. Ostatně právě proto později souhlasil s nabídkou J. V. Stěžovatel argumentuje jednáním ve skutkovém či právním omylu, neboť nevěděl, že již je pojištěn, a rovněž mu nemohlo být známo, že jeho činnost je protiprávní. 6. Stěžovatel dále vytýká vrchnímu soudu, že v jeho neprospěch přičítal zamlčení smlouvy uzavřené v roce 2001 s obchodní společností Česká pojišťovna, a. s., ačkoli tato smlouva není uvedena ve výroku žádného rozsudku, obžaloby ani usnesení o zahájení trestního stíhání. Není-li uzavření nebo zamlčení této smlouvy součástí popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí, nelze na této skutečnosti postavit závěr o vině stěžovatele, kterému tímto postupem byla odňata možnost hájit se ohledně uvedené smlouvy, a došlo tím k porušení jeho práva na obhajobu. 7. Stěžovatel má za to, že pojišťovnám nic nezatajil, neboť jejich formuláře vyplňoval J. V., který je sám trestně stíhán, a nemusel tedy uvést úplný obsah všech kolonek ve smlouvě. Stěžovateli nelze klást k tíži, že dokumenty důkladně nezkoumal a důvěřoval v tomto směru makléři. Z vyjádření pojišťoven obsažených ve spisu vyplývá, že pouze některým pojišťovnám vadí existence vícero smluv. Uzavření smlouvy je dlouhodobým procesem, a proto i protiprávní jednání v tomto ohledu musí probíhat v delším časovém úseku, nikoliv jen opomenutím klienta, že podepsal návrh smlouvy s nepravdivým údajem. Nevyplnil-li formulář stěžovatel, nelze dovodit, že byl srozuměn se "zaškrtnutím" kolonky o neexistenci dalších pojistných smluv. 8. Podle stěžovatele u něj zcela chybí subjektivní stránka ve formě přímého či nepřímého úmyslu. Vůči znakům a povaze trestného činu pojistného podvodu podle § 210 tr. zákoníku stěžovatel zdůrazňuje, že nikoho v omyl neuvedl, neboť jako laik plně spoléhal na makléře V., který měl povinnost sdělit pojišťovnám, že mu navrhl uzavření více smluv. Jestliže tak neučinil, nebyly de facto v omyl uvedeny pojišťovny, ale právě stěžovatel, který očekával řádné uzavření smluv. Ačkoli jsou návrhy pojistných smluv datovány od 23. do 25. 5. 2011, makléř všechny přivezl k podpisu dne 25. 5. 2011. K tomuto dni tedy měly veškeré pojišťovny prostřednictvím J. V. informaci, kterou soudy považovaly za podstatnou a úmyslně zamlčenou. Dokazováním přitom nebylo zjištěno, že by ke sjednání smluv došlo dříve než dne 25. 5. 2011, proto stěžovatel nebyl jmenovaným makléřem předem obeznámen, s jakou pojišťovnou bude pojištění sjednáno, natož aby věděl, zda bude pojišťoven více. S ohledem na uvedené podepsání v jeden den (byť některé smlouvy jsou antedatovány) nelze ani určit, se kterou pojišťovnou došlo ke sjednání první smlouvy a je třeba postupovat podle varianty nejpříznivější pro stěžovatele, tedy označit za první smlouvu s obchodní společností Pojišťovna České spořitelny, a. s., od níž byl stěžovatel odškodněn nejvíce a zohlednit, že při odpovědi na otázku o existenci dalších smluv stěžovatel uváděl pravdu. Dané má vliv na užití mírnější právní kvalifikace, a to podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku. 9. Stěžovatel dále věnuje pozornost otázce, zda došlo k platnému uzavření pojistných smluv, když existuje důkazní nouze k tomu, kdo je podepsal za zprostředkovatele. V daném směru vytýká neprovedení důkazů smlouvami mezi Broker Consulting a pojišťovnami, resp. Broker Consulting a jednotlivými makléři. I tyto smlouvy mohou přitom přivodit příznivější posouzení skutku. Současně poukazuje na problematiku trestného činu pojistného podvodu z pohledu judikatury Ústavního soudu, zejména uplatnění zásady ultima ratio. Má za to, že soudy mají povinnost vypořádat se s otázkou, kdo porušil právní povinnost při uzavírání smluv, přičemž sám toto klade k tíži nikoli sobě, ale osobě zúčastněné na celém procesu, tedy zprostředkovateli. 10. Za nesprávné pokládá stěžovatel též posouzení otázky výše škody představované částkou, která se rovná rozdílu mezi skutečně vyplaceným pojistným plněním a plněním, které by náleželo pachateli, jestliže by neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Tím se však soudy vůbec nezaobíraly. Jak již bylo uvedeno výše, soudy nesprávně určily, která smlouva byla uzavřena jako první, a proto nemohly adekvátně stanovit, že příslušná pojišťovna neměla na náhradu škody nárok. Dále stěžovatel setrvává na své námitce promlčení uvedených nároků s poukazem na obeznámenost pojišťoven s informací o zneužívání pojistného plnění, kterou měly všechny subjekty nejpozději počátkem roku 2015, ale nárok v rámci trestního řízení uplatnily až po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty. 11. Stěžovatel dovozuje pochybení krajského soudu spočívající v neprovedení podstatné části důkazů, zejména v návaznosti na informace požadované od Broker Consulting, jednotlivých poškozených pojišťoven či IPB pojišťovny, jakož i výslechem J. S. Za nevýstižné považuje závěry o tom, že se s obsahem uzavřených smluv mohl seznámit během následujících let trvání smluvního vztahu, jakož i poukaz na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž soudy vycházely. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ú