III.ÚS 3493/24 – Ústavní soud

III.ÚS 3493/24 ze dne 15. 10. 2025 Částečně vadné alternativní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Hany Markové, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem, sídlem Paprsková 333/16, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2024, č. j. 30 Cdo 2056/2024-568, části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2024, č. j. 70 Co 25/2024-516, kterým byla potvrzena zamítavá část výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. listopadu 2023, č. j. 23 C 1/2021-477, a proti části výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. listopadu 2023, č. j. 23 C 1/2021-477, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 1 434 000 Kč spolu s příslušenstvím, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2024, č. j. 30 Cdo 2056/2024-568, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. V nyní posuzované věci Ústavní soud řešil otázku, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu (resp. právo na přístup k soudu) tím, že shledal její dovolání vadným. 2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejší účastnici náhrady škody a nemajetkové újmy, jež jí měly vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Vrchního soudu v konkursním řízení. 3. Obvodní soud stěžovatelce zčásti vyhověl (v rozsahu částek 2 783 280 Kč a 66 000 Kč s příslušenstvím), zčásti její nárok zamítl (v rozsahu částek 1 820 000 Kč a 1 434 000 Kč s příslušenstvím). 4. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil v zamítavém výroku v rozsahu částky 1 434 000 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku rozsudek zrušil a vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 5. Stěžovatelka podala proti části výroku II rozsudku městského soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu, dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání v něm formulovala takto: "Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to na vyřešení následujících otázek". Načež vymezila tři právní otázky: "a) Zda již samo porušení majetkového práva k věci nezákonným rozhodnutím soudu je důvodem pro přiznání nemajetkové újmy. b) Zda pro stanovení výše nemajetkové újmy soud vychází také z obvyklé ceny majetkového práva k věci, které bylo porušeno nezákonným rozhodnutím soudu. c) Zda pro stanovení výše nemajetkové újmy soud vychází z důsledků porušení majetkového práva k věci, kdy důsledky spočívají ve vedení soudních sporů vzniklých v návaznosti a v příčinné souvislosti s porušením majetkového práva k věci nezákonným soudním rozhodnutím". 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil. Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť. Přípustnost dovolání není způsobile vymezena, pokud je u téže otázky současně uvedeno více předpokladů přípustnosti, neboť z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání. 7. Nejvyšší soud dodal, že si je vědom závěrů nálezů sp. zn. III. ÚS 2469/22 a sp. zn. III. ÚS 3085/23, považuje je však za rozporné se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, proto dal přednost uvedenému stanovisku a dovolání shledal vadným. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka namítá, že přiznané odškodnění je nízké, neodpovídá rozsahu její majetkové újmy, soudy nezohlednily všechny relevantní okolnosti a nedostatečně se vypořádaly s její argumentací. 9. Nejvyšší soud odepřel stěžovatelce právo domáhat se ochrany svého práva tím, že dovolání odmítl pro vady. Podle stěžovatelky nemůže účastník řízení se stoprocentní jistotou uvést, v čem spatřuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud nevede registr vyřešených hmotněprávních nebo procesních právních otázek, aby účastník řízení mohl správně stanovit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. 10. Nejvyšší soud a Ústavní soud svým výkladem doplňují ustanovení § 237 o. s. ř. a stanovují povinnost uvést přípustnost dovolání způsobem, který ustanovení § 237 o. s. ř. neukládá účastníkovi řízení. Takový výklad je však extenzivní a formalistický a brání přístupu k soudu. 11. Stěžovatelka tak tvrdí porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. 13. Ústavní stížnost je přípustná v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 14. Ústavní stížnost je však nyní nepřípustná v části směřující proti napadeným částem výroků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto pro vady, není v tuto chvíli u těchto rozhodnutí splněna podmínka řádného vyčerpání všech procesních prostředků nápravy ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). IV. Vyjádření účastníků řízení 15. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení. 16. Obvodní i městský soud odkázaly na svá rozhodnutí, stížnost považují za nedůvodnou. 17. Nejvyšší soud připomíná, že stěžovatelka v podaném dovolání vymezila několik právních otázek, aniž však ve vztahu ke každé z nich uvedla, kterou z variant přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř. považuje za splněnou. Stěžovatelka v dovolání pouze částečně citovala znění § 237 o. s. ř., a to navíc alternativně. Nespecifikovala judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit. 18. Námitka stěžovatelky, že je nucena pod sankcí odmítnutí dovolání pro vady stanovit správnou přípustnost dovolání, není důvodná. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako vadné nikoli proto, že by stěžovatelka nezvolila "správný" předpoklad přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., ale z důvodu, že stěžovatelka podmínku přípustnosti dovolání dle požadavků zákonného ustanovení vůbec nevymezila. Stěžovatelka závěry odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu vůbec nekonfrontovala. Přípustnost dovolání vymezila paušálně ve vztahu ke třem právním otázkám, nikoli ke každé právní otázce zvlášť. Pro bezvadnost dovolání nemá význam, zda se dovolatel do předpokladu přípustnosti "strefil", dovolatel tedy může uvést kterýkoliv předpoklad přípustnosti a dovolací soud sám posoudí, který z nich skutečně přípustnost dovolání založí. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, nikoli vymezenou přípustností dovolání. 19. Nejvyšší soud nemůže z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). 20. Stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 odmítá jako řádné vymezení přípustnosti dovolání parafrázi ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části. Nálezy sp. zn. III. ÚS 2469/22 a sp. zn. III. ÚS 3085/23 to naopak umožňují. Proto by měla být věc postoupena plénu ke sjednocení judikatury. Nejvyšší soud uzavírá, že žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky porušeno nebylo. 21. Vedlejší účastnice uvádí, že obsah ústavní stížnosti je téměř totožný s obsahem dovolání. Odmítnutí pro vady bylo správné a do práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Vše podstatné je uvedeno v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta a vedlejší účastnici přiznány paušální náklady řízení před Ústavním soudem. 22. Stěžovatelka možnost repliky k výš