III.ÚS 3498/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3498/17 ze dne 28. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti JUDr. Ing. Petra Kučery, soudního exekutora Exekutorského úřadu Kladno, sídlem náměstí Starosty Pavla 5, Kladno, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. srpna 2017 č. j. 15 Kse 3/2016-56, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a předsedy Kontrolní komise Exekutorské komory České republiky, sídlem Radnická 371/14, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým měl být porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Nejvyšší správní soud jako kárný soud na návrh vedlejšího účastníka jako kárného žalobce ústavní stížností napadeným rozhodnutím vydaným podle § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, uznal stěžovatele vinným, že 1) vystupoval jako dražitel v elektronické dražbě nemovité věci vedené soudní exekutorkou a té podal po zveřejnění usnesení o příklepu návrh předražku, čímž se jako soudní exekutor dopustil závažného kárného provinění podle § 116 odst. 3 písm. a) a b) exekučního řádu, a že 2) provozuje kromě činnosti exekutora jinou výdělečnou činnost na základě živnostenského oprávnění ze dne 22. 4. 1996, čímž spáchal kárné provinění podle § 116 odst. 2 písm. b) exekučního řádu. Za tato kárná provinění mu uložil kárné opatření - pokutu 10 000 Kč. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazem na závěry řady rozhodnutí Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva namítá, že napadené rozhodnutí je v zásadě nepřezkoumatelné a porušuje zásadu rovnosti "zbraní" v kontradiktorním řízení; nadto má stěžovatel za to, že rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu porušuje stěžejní zásadu správního trestání, resp. řízení v případě kárné odpovědnosti soudních exekutorů, tedy zásadu nullum crimen sine lege. Stěžovatel současně kárnému soudu vytýká, že se nikterak nezabýval proporcionalitou zásahu svého rozhodnutí do stěžovatelových majetkových práv (ve smyslu rozsahu budoucí správy vlastního majetku). 4. V ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že se inkriminované elektronické dražby zúčastnil společně se svojí manželkou a synem proto, že jejím předmětem byl spoluvlastnický podíl k pozemku sousedícího s pozemkem v jejich společném jmění manželů; stěžovatelovu účast na dražbě je tak podle jeho názoru třeba vnímat jako správu vlastního majetku. Nadto vzal téhož dne podání předražku zpět, takže svým jednáním nemohl ohrozit důvěru veřejnosti v nestrannost, nezávislost, odbornost a spravedlivost exekutorské činnosti; tyto skutečnosti však kárný senát v napadeném rozhodnutí nikterak nezohlednil, ani se nezabýval otázkou, zda vzhledem ke skutkovým zjištěním není namístě použít zásadu in dubio pro reo. 5. Jelikož byl stěžovatel shledán vinným za porušení § 116 odst. 3 písm. a) a b) exekučního řádu, namítá, že v napadeném rozhodnutí zcela chybí odůvodnění závažnosti deliktu, když se kárný senát Nejvyššího správního soudu omezil na konstatování závažnosti s poukazem na předpokládanou znalost exekučního řádu, nikterak však nezohlednil ostatní relevantní skutečnosti, zejména úmysl a způsob provedení. V této souvislosti navíc stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byl popřen princip právní jistoty, když poukazuje na odlišný přístup téhož soudu k případu, ve kterém šlo o mnohem závažnější pochybení soudní exekutorky Mgr. Pavly Fučíkové. 6. Stěžovatel proto v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že údajné narušení důstojnosti exekutorské činnosti není v napadeném rozhodnutí řádně (přesvědčivě) odůvodněno, přičemž připomíná, že exekuční řízení není veřejné; bylo-li tedy v dané věci kárné řízení zahájeno údajně z podnětu pana Miroslava Poláka, je podle stěžovatele zřejmé, že se k němu informace o stěžovatelově účasti na dražbě musely dostat nezákonnou cestou, zvláště když se konečným vydražitelem nestal stěžovatel, nýbrž jeho syn. V návaznosti na tuto skutečnost má stěžovatel za to, že prizmatem § 116 exekučního řádu není podstatné, jak se stěžovatelovo jednání jeví členům kárného senátu, ale jak by jej hodnotila veřejnost. 7. Mimo výše uvedené stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká, že zcela pominulo jeho v průběhu ústního jednání vznesenou námitku, že se kárného provinění nemohl dopustit, jelikož "dražbu a podání návrhu na předražek prováděla jeho manželka do společného jmění manželů za účelem pozdějšího předání synovi". 8. V závěrečné části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že kárný soud pochybil, když nikterak nezkoumal fakticitu výkonu stěžovateli za vinu kladené živnostenské činnosti, a s odkazem na komentářovou literaturu zdůrazňuje, že § 420 odst. 1 občanského zákoníku obsahuje vyvratitelnou domněnku, což však napadené rozhodnutí vůbec nezohlednilo, čímž soud nesprávně vyložil klíčovou hmotněprávní normu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním neměl k dispozici žádný jiný procesní prostředek ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost. 11. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti předkládá srozumitelnou, logicky koherentní a ústavněprávně potenciálně relevantní argumentaci (včetně bohaté citace judikatury) na podporu svého návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí, s níže uvedenou výjimkou však současně nevznáší námitky, jež by byly s to zpochybnit ústavní souladnost právě těch závěrů kárného soudu, na kterých jeho uvedené rozhodnutí spočívá. 12. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je totiž založeno na závěru, že se stěžovatel kárně provinil již tím, že se do předmětné dražby - v rozporu s § 336h odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s § 66 odst. 3 exekučního řádu - vůbec zapojil; proč by měl být tento právní závěr kárného soudu per se ústavně nesouladný, přitom z ústavní stížnosti přesvědčivě nevyplývá; Ústavní soud se proto omezí na konstatování, že ve shodě s kárným senátem Nejvyššího správního soudu má za to, že již tímto svým jednáním stěžovatel "projevil lhostejnost k dodržování pravidel". Obdobný závěr je přitom třeba učinit rovněž ohledně druhého vytýkaného jednání, neboť i u pokračujícího živnostenského oprávnění není samo o sobě podstatné, že stěžovatel danou činnost vůbec nevykonával, neboť již svým omisivním jednáním opět - byť i neúmyslně - jasně demonstroval, že nemíní respektovat pravidla, respektive omezení, se kterými je výkon jeho profese svázán. 13. Nadto - dovolává-li se stěžovatel v prvé řadě ochrany svých majetkových práv - nelze ztrácet ze zřetele ani skutečnost, že stěžovateli byla napadeným rozhodnutím uložena pokuta ve výši 10 000 Kč, tedy ve výši, již je prizmatem občanského soudního řádu třeba považovat za bagatelní. Pakliže by tedy stěžovatel - soudil-li by se o stejnou částku v občanském soudním řízení - neměl možnost podat proti rozhodnutí odvolání (tak jako nemohl podat ani odvolání proti napadenému rozhodnutí), není podle názoru