III.ÚS 3515/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3515/24 ze dne 22. 4. 2026 Povinnost zvážit okolnosti případu při moderaci nákladů exekuce soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Šámalové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti výroku I. písm. b) a výroku II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2024 č. j. 95 Co 391/2024-92, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Thunovská 192/27, Praha 1, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Výrokem I. písm. b) a výrokem II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2024 č. j. 95 Co 391/2024-92 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok I. písm. b) a výrok II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2024 č. j. 95 Co 391/2024-92 se ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Ústavní soud se v projednávané věci zabýval - zjednodušeně vyjádřeno - tím, zda krajský soud při úvahách o okolnostech rozhodných pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu ("o. s. ř.") vedoucích k neuložení povinnosti nahradit náklady exekuce stěžovatelce, která zastavení exekuce nezavinila, neporušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu. 2. Okresní soud v Chomutově ("okresní soud") zastavil exekuci vedenou proti stěžovatelce (výrok I.). Stěžovatelka (dále též "povinná") a vedlejší účastnice (dále též "oprávněná") uzavřely smlouvu o úvěru, kterou soud prohlásil za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Učinil tak na základě zjištění, že nepřiměřená výše sjednaných úroků a zajištění úvěru představuje značnou nerovnováhu v neprospěch stěžovatelky (spotřebitelky). Soud přitom odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12. Rozhodčí nález (exekuční titul) shledal soud nevykonatelným pro nedostatek pravomoci rozhodce z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky obsažené ve špatně čitelných smluvních podmínkách smlouvy o úvěru. Okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 7 768 Kč (výrok II.) a povinnost uhradit pověřenému soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 27 539 Kč (výrok III.). O nákladech rozhodl okresní soud podle § 89 exekučního řádu, jelikož zastavení řízení zavinila oprávněná, když se stěžovatelkou uzavřela úvěrovou smlouvu odporující dobrým mravům a po řadu let nechala běžet exekuci k vymožení nezpůsobilého exekučního titulu, i při vědomí vývoje judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. 3. Proti usnesení okresního soudu se odvolala pouze oprávněná. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o jejím odvolání tak, že ve výrocích I. a III. rozhodnutí okresního soudu potvrdil, výrok II. změnil tak, že stěžovatelce náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné nepřiznal [výrok I. b)]) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud své závěry odůvodnil tak, že ač dal převážně okresnímu soudu za pravdu v tom, že zastavení exekuce zavinila oprávněná, nelze přehlédnout dlouhodobou nečinnost stěžovatelky, která se 15 let vůči uplatněné pohledávce nijak nebránila. Předmětem úvěrové smlouvy z 23. 11. 2006 byl úvěr ve výši 52 920 Kč, stěžovatelka do zahájení exekučního řízení neuhradila jistinu v plné výši, nevyvinula tedy aktivitu ke splacení jistiny (do 28. 3. 2008 zaplatila pouze 52 500 Kč). Exekuce byla zahájena dne 16. 4. 2009, v jejím průběhu zaplatila stěžovatelka 155 670 Kč, návrh na zastavení exekuce podala až v roce 2022. Popsaný postoj stěžovatelky vedl krajský soud k aplikaci § 150 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti a jejích doplněních upozorňuje na překvapivost napadeného rozhodnutí, neboť stejný krajský soud dříve v totožné věci mezi týmiž účastníky dospěl v usnesení č. j. 8 Co 370/2024-81 k opačnému závěru. Stěžovatelka namítá, že oprávněné je dlouhodobě známo, že smluvní dokumentace k úvěrovým smlouvám byla a je vadná (to stěžovatelka dokládá několika rozhodnutími Městského soudu v Praze), přesto spolu se soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem na základě vadných exekučních titulů pohledávky dále vymáhali a vymáhají. Stěžovatelka upozorňuje, že Ústavní soud již v minulosti zrušil senátu 95 Co krajského soudu rozhodnutí týkající se vedlejší účastnice (nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18), ze kterého vyplývá, že vedlejší účastnice dlouhodobě nastavovala podmínky úvěrů v neprospěch spotřebitelů. Nedala-li vedlejší účastnice za takové situace souhlas se zastavením exekuce, a nadto ještě podala do usnesení o zastavení řízení odvolání, činila tak s vědomím, že těmito procesními kroky způsobuje další náklady povinné. 5. V popsaném kontextu považuje stěžovatelka napadené usnesení za podporu vědomě šikanózního protiprávního jednání vedlejší účastnice a soudního exekutora. Závěry napadeného rozhodnutí činí z vedlejší účastnice jakousi oběť, a to bez ohledu na flagrantní zneužívání práva. 6. Konečně se stěžovatelka vyjadřuje i k bagatelnosti nároku. K té by nemělo být přihlédnuto, neboť k otázce aplikace § 150 o. s. ř. existuje konstantní nálezová judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, která byla krajským soudem ignorována. Stěžovatelka připomíná, že argumentace krajského soudu se opírá výlučně o usnesení Ústavního soudu, která však nemají obecnou závaznost. 7. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí, neboť jimi byl porušen čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení 8. Krajský soud v Ústí nad Labem považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její odmítnutí. Odkazuje zcela na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. K tvrzené překvapivosti aplikace §150 o. s. ř. poukazuje na to, že odvolací řízení bylo vedeno k odvolání oprávněné, v němž tato k požadavku stěžovatelky na náhradu nákladů řízení vytýkala soudu prvního stupně, že neaplikoval při rozhodování § 150 o. s. ř. a požadovala, aby podle něho bylo při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky postupováno. Odvolání oprávněné okresní soud stěžovatelce doručil a tato se k němu celkem dvakrát písemně vyjádřila. Dříve, než byla vyzvána k vyjádření souhlasu s rozhodnutím bez jednání, jí tedy bylo zřejmé, že se odvolací soud bude muset zabývat podmínkami pro navrhovanou aplikaci § 150 o. s. ř. 9. Vedlejší účastnice s argumentací stěžovatelky nesouhlasí. Upozorňuje znovu na procesní pasivitu stěžovatelky (exekuce je vedena od roku 2009 a teprve v roce 2024 podala stěžovatelka návrh na její zastavení). Vedlejší účastnice námitku možného postupu podle § 150 o. s. ř. v odvolání uváděla a stěžovatelka se k odvolání vyjadřovala. Postup odvolacího soudu tak pro ni nemohl být překvapivý. Jedná se navíc o bagatelní věc. Odvolací soud při posouzen otázky nákladů řízení aplikací § 150 o. s. ř. nijak nevybočil a v jeho rozhodnutí nelze spatřovat svévoli. Stěžovatelka si částku skutečně půjčila, neměla být při ochraně svých práv pasivní. Exekuce byla materiálně zcela namístě. Napadeným rozhodnutím odvolací soud žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky neporušil. Ústavní stížnost by tak měla být zamítnuta. 10. Stěžovatelka v replice zdůrazňuje, že vedlejší účastnice je profesionál v oblasti mikropůjček. V roce 2009, kdy byla nařízena exekuce, ještě nebyla sjednocena judikatura ve vztahu k rozhodčím doložkám. Po sjednocení judikatury v letech 2011-2012 vedlejší účastnice dalších více než deset let pokračovala ve vymáhání pohledávky bez exekučního titulu. Jinými slovy, nezáleželo jí na postupu podle práva, ale jen na svém ekonomickém cíli. Svým postupem v exekučním řízení stěžovatelku zatěžoval jen dalšími náklady za právní zastoupení. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že pro aplikaci § 150 o. s. ř. v této věci není žádný důvod. III. Posouzení Ústavním soudem III. a) Ústavněprávní rozměr nákladů řízení bagatelní výše 11. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako vě