III.ÚS 3544/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3544/16 ze dne 28. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti 1) V. J. a 2) M. J., oba zastoupeni Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. srpna 2016 č. j. 35 Co 219/2016-814, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a V. B., t. č. Dětský domov Česká Lípa, Mariánská 570/54, Česká Lípa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 4. 2016 č. j. 11 P 148/2005-798 byl zamítnut návrh stěžovatelů jako bývalých pěstounů vedlejšího účastníka na zrušení předběžného opatření č. j. 11 P 148/2005-632, kterým jim bylo dne 9. 10. 2014 uloženo zdržet se jakýchkoliv kontaktů s - tehdy nezletilým - vedlejším účastníkem. V odůvodnění usnesení okresní soud uvedl, že tímto předběžným opatřením byl oběma pěstounům tehdy nezletilého vedlejšího účastníka zakázán styk s ním, neboť podle znalců z oboru psychologie a psychiatrie a prostřednictvím školy a dětského domova bylo zjištěno, že působí negativně na jeho psychiku, snaží se s ním manipulovat. Okresní soud poukázal na to, že ze stejných důvodů bylo dne 26. 10. 2015 (tehdy ještě nepravomocně) rozhodnuto o zákazu styku usnesením č. j. 11 P 148/2005-752 a dne 20. 1. 2016 o prodloužení ústavní výchovy nezletilého do 19 let jeho věku. Zamítnutí návrhu odůvodnil okresní soud tím, že podle jeho názoru přetrvávají důvody k pokračování předběžného opatření. Stěžovatelé podle okresního soudu opakovaně nedodržovali doporučení odborníků a rovněž vedlejší účastník vyjádřil svůj názor, že jakýkoliv kontakt s nimi mu přinášel psychické vypětí. Proti tomuto usnesení se oba stěžovatelé odvolali. 3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 8. 2016 č. j. 35 Co 219/2016-814 bylo usnesení okresního soudu s upřesněním jeho výroku potvrzeno. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že § 891 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), výslovně upravuje zákaz styku pouze mezi dítětem a rodičem, nelze však přehlédnout ustanovení § 927 o. z., podle něhož je právo na styk s dítětem založeno i osobám dítěti společensky blízkým. Mezi ně je třeba řadit i bývalé pěstouny (byť pěstounská péče byla již soudem zrušena, či zanikla ze zákona). Dané ustanovení sice výslovně hovoří o dítěti, tedy osobě nezletilé, avšak institut prodloužení ústavní výchovy do 19 let věku slouží především k ochraně zájmů původně nezletilého dítěte, takže veškerá jeho práva i povinnosti by měly být zachovány v dosavadním rozsahu. Tedy i právo nestýkat se s osobami, jimž to bylo zakázáno po dobu jeho nezletilosti. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelé netvrdí ani nedokládají změnu těch důvodů, pro které jim byl styk s vedlejším účastníkem zakázán. Tedy že by ho nadále svým chováním již nedostávali do zdravotně nezvládnutelných stavů, pro které končil na psychiatrických odděleních nemocnic a byl umístěn do kolektivního výchovného zařízení. II. Argumentace stěžovatelů 4. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že stížnost opírají pouze o argument, že zákaz styku mezi dospělými svéprávnými osobami není přípustný, bez ohledu na to, zda došlo ke změně poměrů, které byly považovány za rozhodné pro zákaz styku s osobou původně nezletilou. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy se dopustily ústavně nekonformní aplikace zákona, pokud použily ustanovení občanského zákoníku o zákazu styku mezi rodiči a nezletilým dítětem analogicky na zákaz vzájemného styku svéprávných a dospělých fyzických osob. Tím soudy podle stěžovatelů konstituovaly povinnost, která jinak ze zákona nevyplývá. 5. Stěžovatelé připustili, že o analogické aplikaci § 891 odst. 2 o. z. na jiné osoby než rodiče lze uvažovat nanejvýš u osob, u nichž lze nárok na styk s dítětem dovozovat z jejich speciálního postavení, zejména půjde o osoby o dítě pečující. Stěžovatelé ale již takovými osobami nejsou, výrok o ukončení pěstounské péče je pravomocný a stěžovatelé jsou v současné době osobami, které ze zákona právo na styk nemají. Není proto co omezovat nebo zakazovat. 6. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem krajského soudu, že mají právo styku jako osoby vedlejšímu účastníku společensky blízké ve smyslu § 927 o. z. Tento závěr je podle stěžovatelů nepřesný, neboť osoba společensky blízká dítěti se může vyslovení práva na styk u soudu domáhat za určitých podmínek, zákonem garantované právo na styk nemá. 7. Stěžovatelé trvají na tom, že § 891 odst. 2 o. z. se může vztahovat jen na nezletilé děti. Má-li tedy rodič právo stýkat se s dítětem jen po dobu jeho nezletilosti, pak pouze v této době lze styk omezit nebo zakázat. Svéprávné dítě si již styk s rodičem reguluje samo. Dle stěžovatelů zde není důvod, proč by tento rámec neměl platit i při pro analogickou aplikaci § 891 odst. 2 o. z. na osoby blízké. Stěžovatelé se dále v ústavní stížnosti podrobně zabývají institutem prodloužení ústavní výchovy jako "vnuceného režimu dospělé osobě" a poukazují na jeho reálnou nevykonatelnost. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. 12. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi [byť s jistou rezervovaností, viz např. rozhodnutí ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. III. ÚS 119/98 (U 61/12 SbNU 489)] vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno. 13. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodn