III.ÚS 3545/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3545/10 ze dne 12. 5. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PROGRES Hradec Králové spol. s r. o., se sídlem v Hradci Králové, Jabloňová 583, zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 7 Afs 55/2010-108, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2010, č. j. 30 Ca 74/2008-67, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007, č. j. 11312/07-1200-607208, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2007, č. j. 166245/07228912/4080, jímž mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období r. 2001. Dne 17. 12. 2007 bylo Finančním ředitelstvím v Hradci Králové vydáno rozhodnutí č. j. 11526/07-1200-607208, jímž došlo k opravě zřejmých omylů a nesprávností jeho rozhodnutí ze dne 11. 12. 2007; proti rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností podle § 56 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") podal stěžovatel odvolání, jež bylo rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 27. 3. 2008, č. j. 39/21992/2008-391, zamítnuto. Dne 3. 6. 2008 podal stěžovatel žalobu proti rozhodnutí správního orgánu o níž bylo Krajským soudem v Hradci Králové rozhodnuto usnesením ze dne 30. 4. 2010, č. j. 30 Ca 74/2008-67, tak, že žaloba podaná proti 1/ rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007, č. j. 11312/07-1200-607208, 2/ rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2007, č. j. 11526/07-1200-607208, a 3/ rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. 3. 2008, č. j. 39/21992/2008-391, se odmítá. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007 soud shledal žalobu opožděnou, neboť v řízení bylo prokázáno, že rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno již 12. 12. 2007 a jeho zástupci dne 21. 12. 2007. K námitce stěžovatele, že daň mu byla stanovena "teprve" rozhodnutím o opravě zřejmých omylů a nesprávností ( z 17. 12. 2007), proti němuž brojil odvoláním, a až poté, co bylo o tomto odvolání rozhodnuto mu započala běžet lhůta k podání žaloby, soud uvedl, že rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2007, jež bylo z důvodu omylu zatíženo zřejmou vadou v psaní týkající se znění výroku, nabylo - i přes toto zjevné pochybení právní moci dnem jeho doručení a následné "opravné rozhodnutí nemohlo tuto právní moc nijak ovlivnit", neboť "opravné rozhodnutí má ... hmotně právní účinky a jeho vydání nemá za následek, že by začala běžet nová lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí, k němuž se vztahuje". Z podrobně rozvedených důvodů neshledal toto rozhodnutí odvolacího orgánu ani nicotným pro tvrzenou vadu výroku, jež podle stěžovatele způsobila, že se stalo vnitřně rozporným. Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného o opravě zřejmých omylů a nesprávností ze dne 17. 12. 2007 pak soud odmítl jako nepřípustnou s tím, že směřovala proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, proti němuž byl podán opravný prostředek (odvolání) o kterém již bylo odvolacím orgánem rozhodnuto. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. 3. 2008 pak dospěl (s poukazem na k závěry podávající se z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, č. j. Nad 8/2009-22), že tímto rozhodnutím nebylo nijak zasaženo do subjektivních práv stěžovatele a tudíž "není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.".. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 9. 2010, č. j. 7 Afs 55/2010-108, 1/ usnesení krajského soudu zrušil a 2/ žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007, č. j. 11312/07-1200-607208, odmítl. V odůvodnění uvedl, že krajský soud podanou žalobu "chybně vyhodnotil tak", že se jí stěžovatel domáhá přezkoumání tří správních rozhodnutí, o čemž svědčí i to, že ještě před vydáním napadeného usnesení nesprávně vyloučil žalobu (žaloby) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2007 a rozhodnutí Ministerstva financí k samostatnému projednání a následně pak rozhodl o postoupení vyloučených žalob Městskému soudu v Praze. Podle Nejvyššího soudu se však stěžovatel podanou žalobou "mimo jakoukoliv pochybnost" domáhal přezkumu jen jednoho, přesně konkretizovaného rozhodnutí a to rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2007; v této souvislosti pak poukázal i na skutečnost, že stěžovatel proti rozhodnutí Ministerstva financí o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností podal (4. 6. 2008) i samostatnou žalobu k Městskému soudu v Praze. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalovaného pak (ve shodě s krajským soudem) uzavřel, že bylo-li rozhodnutí doručeno stěžovateli dne 12. 12. 2007 ( jeho zástupci dne 21. 12. 2007) a žaloba podána až dne 3. 6. 2008, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční lhůty k jejímu podání (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), přičemž vydání rozhodnutí dle § 56 zákona o správě daní a poplatků, resp. právní moc rozhodnutí o odvolání proti němu, nemá za následek, že by až tímto dnem započala běžet (nová) lhůta pro podání žaloby dle § 65 s. ř. s.. S poukazem na právní závěry podávající se z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 237/02 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 42/2007 tudíž uvedl, že i proti rozhodnutí o opravě dle § 56 zákona o správě daní a poplatků se lze samostatně odvolat, avšak smyslem přípustnosti odvolání zde není poskytnout účastníku řízení novou možnost brojit proti původnímu (opravenému) rozhodnutí. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož bylo správní žalobou napadeno toliko rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 11. 12. 2007 není správný, neboť toto rozhodnutí spolu s dalšími dvěma v žalobě označenými rozhodnutími spolu tvoří "jednolitý celek", kterým bylo rozhodování v jeho věci završeno; do doby doručení rozhodnutí Ministerstva financí neměl tudíž stěžovatel k dispozici rozhodnutí, jež by bylo způsobilé soudního přezkumu. Závěr Nejvyššího správního soudu obsažený v napadeném rozhodnutí je podle něj též v rozporu s tím, co je vysloveno v jeho rozhodnutích sp. zn. Nad 8/2009 a Nad 9/2009, vydaných k otázce příslušnosti soudu v tomto řízení). Pokud jde o rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, bylo toto rozhodnutí podle stěžovatele zatíženo vadou, spočívající v nepřípustném výroku, pročež "nelze přisvědčit nerovným možnostem tvůrců a adresátů takového rozhodnutí spojených se ztrátou kognice, vybudované na závěru, že si stěžovatel může dotvářet výrok ... rozhodnutí sám a ten podrobit soudnímu přezkumu, nad to ještě v běžící lhůtě, vztažené k nesprávnému nebo nepřípustnému výroku". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda