III.ÚS 3646/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3646/15 ze dne 16. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Michala Bortela, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Optátova 46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. října 2015 č. j. 5 As 26/2014-19 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2014 č. j. 57 A 67/2011-75, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozsudků správních soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Namítá rovněž porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, jakožto odvolacího správního orgánu, jímž bylo částečně změněno (ve výroku o započtení kauce na uloženou sankci pokuty) a ve zbylé části potvrzeno (ve výrocích o vině, o sankci i o náhradě nákladů spojených s projednáním přestupku) rozhodnutí Městského úřadu Uherský Brod, jakožto správního orgánu prvního stupně. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích za překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy mimo obec o 52 km/hod. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu zamítl rozsudkem ze dne 10. 11. 2011 č. j. 57 A 67/2011-45. O kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že tento rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu nepřezkoumatelnosti, mj. proto, že nevypořádal žalobní námitky týkající se řádného doručení napadeného rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Krajský soud následně rozhodl napadeným rozsudkem, jímž žalobu opětovně zamítl. Kasační stížnost stěžovatelem podanou proti tomuto rozsudku pak Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rovněž zamítl a závěry krajského soudu potvrdil. V podrobném odůvodnění Nejvyšší správní soud rozebral důvody, které ho vedly k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo stěžovateli prostřednictvím jeho zmocněnce řádně doručeno. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti k předcházejícímu správnímu řízení uvedl, že v průběhu lhůty pro doručení napadeného rozhodnutí odvolacího správního orgánu (2. 5. 2011 až 11. 5. 2011) odvolal (poznámky - ve spisových materiálech z předcházejícího řízení se často používal výraz "výpověď) dne 6. 5. 2011 plnou moc svému zmocněnci a toto odvolání plné moci bylo dne 9. 5. 2011 doručeno odvolacímu správnímu orgánu před uplynutím lhůty pro doručení, tedy před okamžikem právní fikce doručení dle správního řádu. Stěžovatel se současně v podaných žalobách domáhal ochrany před nerovným postavením, kterého se měl správní orgán dopustit tím, že zcela mimo běžnou správní praxi doručoval rozhodnutí zmocněnci stěžovatele osobně a toto rozhodnutí ponechal uložené u značně územně vzdáleného správního orgánu namísto na poště v dosahu bydliště zmocněnce stěžovatele. 5. Stěžovatel spatřuje neústavnost aplikace státní moci v tom, že nedošlo k uznání ukončení zastupování, což nemá oporu v právních předpisech. Poukázal na to, že byl účastníkem sankčního řízení správního, v němž je třeba obviněným zaručit stejná práva jako obviněným v trestních řízeních. Nejvyšší správní soud dovodil, že vztahy mezi stěžovatelem a zmocněncem, pokud jde o zánik zmocnění, se řídí příslušnými ustanoveními občanského práva, a že samotné doručení odvolání plné moci vůči správnímu orgánu ještě nemá za následek zánik zmocnění a nelze tedy hovořit, že by došlo k zániku plné moci (rozuměj zástupčího oprávnění), když toto stěžovatel správnímu orgánu ani soudním instancím v následných soudních řízeních nikterak neprokázal. Uvedený názor Nejvyššího správního soudu jde podle stěžovatele zcela proti správní a soudní praxi, kdy doručením odvolání plné moci ze strany zmocněnce či zmocnitele (advokáta či klienta) je vždy považováno ze strany příslušného správního orgánu či soudu za zánik zmocnění. Ukončení zastoupení jako závazkového soukromoprávního vztahu mezi stranami může hodnotit na základě žaloby některé strany smlouvy příkazní jen civilní soud. Správní soud nemá podle stěžovatele pravomoc tuto věc řešit a jeho hodnocení se musí omezit jen na to, zda byl vznik a zrušení zastoupení oznámeno správnímu orgánu. Stěžovatel dodává, že je nutno respektovat zásadu volnosti zastoupeného (zmocnitele, příkazce) rozhodovat, kdo má za něj právně jednat a svobodu kdykoliv toto rozhodnutí změnit. Ta plyne nejen ze zákona, ale též ze základní ústavní zásady, že člověk je svobodný a rovný v právech. To, že Nejvyšší správní soud stanoví další podmínky pro účinné odvolání plné moci, než je pouhé oznámení této skutečnosti správnímu či soudnímu orgánu ze strany zastoupeného účastníka, fakticky omezuje a ztěžuje realizaci základního práva každého svobodného člověka kdykoliv převzít své věci do svých rukou. 6. Dále stěžovatel uvádí, že právní úprava nikterak nestanoví přesný postup správního orgánu pro případ, že v průběhu doby pro doručení dojde k odvolání (zániku) plné moci mezi zmocněncem a zmocnitelem a otázku právních následků s tím spojených nikterak neupravuje. Je proto namístě namítnout, že v takovém případě pro případ sankčních (trestních) řízení je třeba uplatnit ústavní příkaz aplikace státní moci obsažený v čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy. Neexistuje-li pro aplikaci státní moci jasný zákonný příkaz, pak nelze hovořit o uplatňování státní moci v souladu s ústavním pořádkem, navíc ve věci sankčního (trestního) řízení, kde vůči obviněnému lze uplatňovat restrikce a zásahy do jeho práv pouze a jenom způsobem stanoveným zákonem, při absenci takového zákonného příkazu (oprávnění), je třeba ve vztahu k obviněnému postupovat a uplatňovat státní moc v jeho prospěch, a nikoli v jeho neprospěch. Stěžovatel je přesvědčen, že pro vyznačení doložky právní moci a uznání právních následků fikce doručení při zániku zmocnění v průběhu doručování ze strany správního orgánu, neexistuje zákonné zmocnění pro výkon státní moci takovým způsobem, a proto lze považovat postup správního orgánu za neústavní, neboť správní orgán aplikoval státní moc způsobem, který zákon nestanoví. 7. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že správní orgán uložil doručovanou zásilku ve svém sídle ve Zlíně, tedy přes 100 km od místa bydliště zmocněnce. Tím založil materiální nerovnost spočívající ve faktu, že při doručování prostřednictvím držitele poštovní licence by měl zmocněnec možnost vyzvednout předmětnou zásilku na nejbližší poště v místě svého bydliště a namísto toho byl postupem správního orgánu nucen si pro zásilku jet cca 100 km. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě je doručení fikcí prostřednictvím uložení zásilky ve Zlíně, když jeho pobyt a adresa pro doručování je v Brně, porušením jeho práva na spravedlivý proces. III. Formální předpoklady projednání návrhu 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí o