III.ÚS 3707/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3707/19 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. B., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2019 č. j. 6 Tdo 674/2019-3135, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Za účelem posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 44 T 7/2017, jakož i vyjádření účastníků řízení a taktéž vyjádření obvodního soudu, jako nalézacího soudu, a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jako odvolacího soudu, jejichž rozhodnutí však napadena nebyla. Ze shromážděných podkladů vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu ze dne 26. 1. 2018 č. j. 44 T 7/2017-2908 uznán vinným přečinem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, a přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku (skutek č. 1), přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku (skutek č. 2), přečinem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinem schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 trestního zákoníku (skutek č. 3), jichž se dopustil, stručně řečeno, svou rozsáhlou antisemitskou (a obecně nenávistnou zčásti i vůči jiným etnikům) aktivitou činěnou dílem na sociálních sítích, dílem na veřejných akcích a vystoupeních, dílem svou publikační činností, resp. šířením a podporou publikací jiných autorů s nenávistným obsahem. Za popsané jednání, jakož i za sbíhající se přečiny hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 5 T 41/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 4 To 8/2017, byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody na dvě léta s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání tří let za současného stanovení dohledu pracovníka probační a mediační služby. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku (knih, výpočetní techniky a autorských práv k dílům) a trest propadnutí náhradních hodnot. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 5 T 41/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. 4 To 8/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, o němž městský soud usnesením ze dne 1. 11. 2018 č. j. 5 To 219/2018-3066 rozhodl tak, že dle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, jímž byl obviněnému uložen trest propadnutí věci ohledně autorských práv. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. 4. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu dovolání, v němž namítal vadu dokazování. Předmětné trestné činnosti se měl dopustit mimo jiné prostřednictvím publikací, resp. určitými pasážemi těchto publikací, které však nebyly v hlavním líčení, ani ve veřejném zasedání, přečteny (šlo o sedm knižních publikací), jak stěžovatel navrhoval podle § 213 odst. 2 trestního řádu. Namísto toho se obvodní soud s tímto důkazem knižními publikacemi seznámil toliko in camera, přičemž byl z nich přečten pouze výtah. Městský soud provedl důkaz jejich pouhou demonstrací ve veřejném zasedání a návrhu na čtení knih též nevyhověl. Stěžovatel také namítl politický podtext věci, když odkázal na maketu šibenice, v souvislosti s níž byl uznán vinným, a taktéž na maketu šibenice z demonstrací v listopadu roku 2018, jež k trestněprávním následkům nevedla. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud se zevrubně zaobíral judikaturou Ústavního soudu k právu na spravedlivý proces, pročež dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné porušení konkrétního práva, toliko trvá na tom, že důkaz knižními publikacemi byl proveden v rozporu s trestním řádem, z čehož vyvozoval, že soudy se řádně neseznámily s obsahem předmětných publikací. Tuto argumentaci stěžovatele Nejvyšší soud odmítl s tím, že uvedený procesní postup nižších soudů nezakládá zásah do jeho ústavně zaručených práv. Pokud jde o využití podkladů vyhotovených policejním orgánem při rozhodování o vině stěžovatele, Nejvyšší soud po prostudování spisu konstatoval, že předmětné vyhodnocení tvořilo toliko subsidiární podklad pro rozhodnutí. Ke svobodě projevu Nejvyšší soud rozebral judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, přičemž dospěl k závěru, že trestněprávní zásah do této stěžovatelovy svobody byl oprávněný. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel sporuje způsob, jakým soudy naložily s důkazním návrhem na čtení sedmi knižních publikací, za jejichž vydávání byl odsouzen. Stěžovatel uvádí, že obvodní soud se procesně korektním způsobem neseznámil s obsahem předmětných publikací, nýbrž vycházel z úředních záznamů, v nichž tyto publikace právně a odborně vyhodnotil policejní orgán. Městský soud pak onu procesní vadu domněle napravil tak, že důkaz knihami provedl demonstrací, tedy předložením knih stranám k nahlédnutí. Stěžovatel uvádí, že v souladu s § 213 odst. 2 trestního řádu byl obvodní soud, resp. městský soud, povinen přečíst stěžovatelem navržené knižní publikace. Dovolací soud následně stěžovateli vytkl, že nenamítl ve svém dovolání porušení žádného z minimálních práv zakotvených v čl. 6 Úmluvy a závadný stav tak nenapravil. 6. Stěžovatel se domnívá, že soud smí přihlédnout pouze k těm důkazům, které byly v soudní fázi řízení provedeny, což považuje za součást práva na spravedlivý proces. V případě oněch sedmi knižních publikací tomu tak však nebylo. 7. Pochybení zejména obvodního soudu je dále zesilováno skutečností, že obžaloba předložila ke každé knižní publikaci odborné vyjádření zpracované policejním orgánem, kde bylo též uvedeno i právní hodnocení. To je ovšem dle náhledu stěžovatele nepřípustný postup, který je judikaturou obecných soudů konstantně reprobován. Stěžovatel dále podotýká, že k předmětným publikacím byl sice zpracován znalecký posudek, avšak toliko ve vztahu k malé části předmětných publikací. 8. Stěžovatel se závěrem své ústavní stížnosti vyjadřuje i k namítanému zásahu do práva podle čl. 17 Listiny, resp. čl. 10 Úmluvy, když uvádí, že celé řízení proti němu vedené má charakter politického procesu a že je jiným metrem měřeno jemu a jiným těm, kteří se těší přízni politického establishmentu. Toto své tvrzení stěžovatel dokládá, dle svých slov, juxtapozicí dvou fotografií zachycujících maketu šibenice, kdy z hlediska trestněprávních konsekvencí bylo rozhodnuto zcela odlišně. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, uplatnil stěžovatelem zmiňovaný dvojí metr a stěžovatelovy domněnky tak jenom potvrdil. Stěžovatel konečně uzavírá, že není-li společnost schopna tolerovat provokativní politické názory, není hodna se nazývat demokratickou. V takových podmínkách pak ani není překvapující to, že obecné soudy rozhodují na základě důkazů, které ani neprovedly, postačí, když je na odsouzení politický zájem. III. Vyjádření účastníka, vedlejšího účastníka řízení, odvolacího a nalézacího soudu 9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení, jakož i obvodnímu soudu a městskému soudu, jež v posuzované věci rozhodovaly v první a druhé instanci. 10. Nejvyšší soud ve svém vyjád