III.ÚS 377/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 377/18 ze dne 22. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Národní technické muzeum, sídlem Kostelní 1320/42, Praha 7 - Holešovice, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2017 č. j. 4 Afs 125/2017-26, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2017 č. j. 8 Af 36/2013-60-62, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Finanční úřad pro Prahu 1 platebním výměrem ze dne 27. 9. 2012 č. j. 504670/12/001983107400 na základě zjištěného porušení rozpočtové kázně spočívajícího ve vyplácení jiných peněžních prostředků státu Mgr. Horymíru Kubíčkovi, bývalému generálnímu řediteli stěžovatele, vyměřil stěžovateli podle § 44a odst. 2, odst. 4 písm. c) a odst. 9 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozpočtových pravidlech"), a podle § 139 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 369 000 Kč. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 15. 4. 2013 č. j. 11181/13/5000-24700-703359 na základě odvolání stěžovatele podle § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu změnil uvedený platební výměr v části týkající se splatnosti vyměřené daně a bankovního spojení, tak, že vyměřená daň ve výši 369 000 Kč je splatná v náhradní lhůtě v souladu s § 139 odst. 3 daňového řádu do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na dále specifikovaný účet správce daně, v ostatním zůstal výrok odvoláním napadeného výměru beze změny. 3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 5. 2017 č. j. 8 Af 36/2013-33 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč. Městský soud shledal, že správní orgány řádně nevyhodnotily skutečnost, že stěžovatel vyplatil Mgr. Horymíru Kubíčkovi plnění z mandátní smlouvy v důsledku toho, že Mgr. Horymír Kubíček, který byl v té době generálním ředitelem stěžovatele, nejednal ve prospěch stěžovatele ve shodě s § 53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech, nýbrž naopak jednal ve prospěch svůj, čímž podle názoru městského soudu znemožnil stěžovateli plnit pokyn stanovený v citovaném ustanovení. Stěžovatel měl mizivou možnost tomuto jednání zabránit, neboť takto jednala osoba, která byla jeho statutárním orgánem a v jeho systému zastávala nejvyšší exekutivní funkci. V této situaci by proto podle městského soudu použití § 44 odst. 1 písm. a) a § 53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech představovalo ryze formální aplikaci právního předpisu, odhlížející od okolností věci, zejména od příčin porušení příkazu plnit určené úkoly nejhospodárnějším způsobem, jakož i od účelu a smyslu citovaných ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech. 4. Rozsudek městského soudu napadl vedlejší účastník kasační stížností, které Nejvyšší správní soud vyhověl, rozsudek městského soudu ze dne 11. 5. 2017 č. j. 8 Af 36/2013-33 zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že zaplacení částky 369 000 Kč Mgr. Horymíru Kubíčkovi bez náležitého právního důvodu nepochybně představuje neoprávněné použití peněžních prostředků státního rozpočtu stěžovatelem a neodpovídá § 53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech. Došlo tedy k porušení rozpočtové kázně a byla naplněna skutková podstata uvedená v § 44 odst. 1 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech. Ke skutečnosti, že stěžovatel bez právního důvodu vyplácel plnění z mandátní smlouvy mimo jiné v důsledku jednání svého vlastního statutárního orgánu, Nejvyšší správní soud uvádí, že selhání kontrolních mechanismů u stěžovatele, v důsledku něhož stěžovatel platil peněžitá plnění bez právního důvodu, nic nemění na tom, že výše uvedeným jednáním stěžovatel porušil rozpočtovou kázeň. Právnické osobě je totiž přičítáno jednání fyzických osob, které jsou členy jejího statutárního orgánu a za právnickou osobu jakožto statutární orgán jednají. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem vedlejšího účastníka, že skutečnost, že Mgr. Horymír Kubíček byl v pozici generálního ředitele, nemůže být důvodem pro zbavení odpovědnosti stěžovatele za neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že jelikož stěžovatel zaplatil Mgr. Horymíru Kubíčkovi částku 369 000 Kč bez právního důvodu, je zjevné, že tyto finanční prostředky neměly být ze státního rozpočtu prostřednictvím stěžovatele vůbec čerpány, právní účel, pro který byly čerpány, neexistoval a tyto prostředky musí proto být do státního rozpočtu vráceny. Uložení odvodu podle § 44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech bylo za dané situace jediným správným důsledkem. Nejvyšší správní soud měl proto za mylný názor stěžovatele, že odvod vyplacených finančních prostředků představuje jeho potrestání. Stejně tak skutečnost, že stěžovateli se podařilo neoprávněně vyplacené prostředky vymoci v podstatné míře zpět, nemůže zhojit předchozí porušení rozpočtové kázně stěžovatelem. Ostatně právě to, že Mgr. Horymír Kubíček dle tvrzení stěžovatele již neoprávněně vyplacené prostředky z podstatné části stěžovateli uhradil zpět, ve svém důsledku znamená, že stěžovatel neutrpí odvodem za porušení rozpočtové kázně újmu, neboť takto získané prostředky použije právě na zaplacení odvodu. 5. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, poté žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 31. října 2017 č. j. 8 Af 36/2013-60-62, zamítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že na základě výsledků kontroly Ministerstva kultury podal žalobu u Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") proti Mgr. Horymíru Kubíčkovi, kterou se domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 358 750 Kč s příslušenstvím. Žalobě stěžovatele bylo vyhověno. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že podání žaloby představovalo nejhospodárnější postup podle § 53 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech. Fakt, že stěžovatel vyplácel Mgr. Horymíru Kubíčkovi plnění z mandátní smlouvy, byl zapříčiněn tím, že Mgr. Horymír Kubíček byl v té době generálním ředitelem stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 1, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit odvod ve výši 369 000 Kč, byl potrestán za svůj úspěch ve shora uvedeném soudním sporu, ve kterém hájil zájmy státu. Tato skutečnost však nebyla při vydání platebního výměru zohledněna. Pokud by stěžovatel dle svého tvrzení po Mgr. Horymíru Kubíčkovi ničeho nevymáhal, nebyl by ze strany správce daně trestán, a to vyměřením odvodu a penále. Stěžovatel připouští, že formálně rozpočtovou kázeň porušil, nikoliv však materiálně, když plnění vymohl zpět. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že má vymožené plnění vracet do státního rozpočtu. Stěžovatel zdůraznil, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého zrušujícího rozsudku připustil, že stěžovatel měl ztíženou možnost činnost svého statutárního orgánu odhalit, respektive mu zabránit, tuto skutečnost však na rozdíl od městského soudu ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud nezohlednil. V této souvislosti stěžovatel odkazuje nález sp. zn. I. ÚS 563/11 ze dne 13. 11. 2012 (N 186/67 SbNU 241), ve kterém se uvádí, že jestliže obecný soud aplikuje na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédne od reálných společenských vztahů, dopustí se přepjatého formalismu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších p