III.ÚS 3776/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3776/18 ze dne 3. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2018 č. j. 30 Cdo 1282/2018-267, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2017 č. j. 3 Co 217/2012-246 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2012 č. j. 34 C 36/2011-46, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 34 C 36/2011 vyplývají následující skutečnosti. Městský soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2012 č. j. 34 C 36/2011-46 zamítl žalobu na ochranu osobnosti, kterou se stěžovatel domáhal, aby bylo určeno, že je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel se písemně zavázal ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností (dále jen ,,StB"), jeho závazek je prostý jakýchkoli výhrad a stěžovatel si sám zvolil krycí označení. Městský soud také připomněl, že stěžovateli plynuly v souvislosti s jeho činností určité výhody (soukromé i služební výjezdy do zahraničí, odměny za podávání zpráv pod krycím jménem). Městský soud dovodil, že pro určení, že samotná prvotní evidence stěžovatele v materiálech StB jako jejího tajného spolupracovníka je oprávněná, je v dané věci právně bezvýznamná obrana stěžovatele, že jím nepopíraný písemný závazek ke spolupráci s StB byl následně negován tím, že spolupracoval s Federálním úřadem pro vyšetřování (dále jen "FBI"), tedy tajnou službou Spojených států amerických coby demokratického státu. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen ,,vrchní soud") rozsudkem ze dne 24. 6. 2014 č. j. 3 Co 217/2012-115 rozsudek městského soudu změnil tak, že určil, že stěžovatel byl v materiálech bývalé StB evidován neoprávněně. Vrchní soud uvedl, že byť evidence stěžovatele v materiálech bývalé StB byla provedena způsobem odpovídajícím platným předpisům v době, kdy byla učiněna (rok 1984), lze ji pokládat za evidenci neoprávněnou, neboť již při podpisu vázacího aktu neměl stěžovatel v úmyslu (a ani se tak následně nechoval) jako tajný spolupracovník bývalé StB činit úkony (podávat např. písemné zprávy o zájmových osobách, provokovat zájmové osoby k určitým činnostem). 4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 1959/2015-157 rozsudek vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že při řešení otázky oprávněnosti či neoprávněnosti evidence stěžovatele v materiálech bývalé StB je nutno vycházet především ze zjištění, zda tato evidence byla opodstatněná, tedy, zda byla provedena v souladu s (interními) předpisy právního předchůdce Ministerstva vnitra, neboť v řízení o ochranu osobnosti soud nezkoumá, zda stěžovatel spolupracoval či nespolupracoval s orgány bývalé StB, ale zjišťuje pouze oprávněnost či neoprávněnost jeho evidence. Nejvyšší soud připustil, že je třeba přihlížet i k projevenému volnímu vztahu konkrétní osoby k obsahu vázacího aktu a rozlišovat tak případy, kdy osoba projevila se spoluprací bezvýhradný souhlas, a kdy se osoba spolupráci s StB zřetelně bránila. Uplatnila-li pak státní bezpečností oslovená osoba při podpisu spolupráce výhrady, či se jinak spolupráci bránila, nelze takový závazek hodnotit jako souladný s interními předpisy tehdejšího Ministerstva vnitra. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci o takový případ nejde, neboť nebylo potvrzeno, že by se stěžovatel spolupráci s StB jakkoli bránil, či projevil výhrady. 5. Vrchní soud poté rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 č. j. 3 Co 217/2012-246 rozsudek městského soudu potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč. 6. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018 č. j. 30 Cdo 1282/2018-267 jako nepřípustné odmítnuto, neboť nenaplnilo předpoklady vymezené v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že spolupráci s StB se rozhodl navázat, aby s její pomocí mohl zahájit rezistenci vůči StB a celému tehdejšímu komunistickému režimu a to svojí spoluprací se zpravodajskou službou demokratické velmoci. Stěžovatel formální spolupráce s StB využil k tomu, že pod jejím krytím navázal spolupráci se západní (americkou) zpravodajskou službou, s jejíž pomocí pracoval proti komunistickému režimu. Zachoval se statečně, čehož důkazem bylo jeho plánované zatčení Státní bezpečností a nebýt politických změn v listopadu 1989, mohl očekávat dlouholetý trest odnětí svobody. Stěžovatel má za to, že závěry napadeného usnesení dovolacího soudu jsou učebnicovým výkladem právní teorie dovolání, avšak naprosto se odchylují od reality života a logiky předmětného případu. Statečnost stěžovatele tak mizí v rozsáhlém výkladu o přípustnosti dovolání. Stěžovatel zdůrazňuje korektiv dobrých mravů jako zásadní kritérium svého chování, kdy dokázal čelit nátlaku minulého režimu takovým způsobem, že s nebezpečím rizika ohrožení své svobody a ohrožení své rodiny "přešel na druhou stranu barikády" a spojil se se zpravodajskou službou demokratické velmoci a tím, byť jen skromným podílem, se podílel na úsilí o návrat svobody a demokracie do své vlasti. Rozmělnění tohoto mravního postoje a morálních kvalit stěžovatele do složitého přediva dovolacích důvodů a právních námitek vůči existenci takového dovolacího důvodu, považuje stěžovatel za rozpor se zásadou souladu výkonu práv s dobrými mravy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijíma