III.ÚS 381/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 381/22 ze dne 24. 8. 2022 N 107/113 SbNU 220 Nevypořádání námitky obviněného o nedoručení překladu meritorního (cizozemského) rozhodnutí při neúčasti tlumočníka při jeho vyhlašování   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. 14 To 81/2021 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 71 T 3/2021, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. 14 To 81/2021 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 71 T 3/2021 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, rozhodl městský soud nyní napadeným rozsudkem o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí tak, že se výrokem I podle § 124 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, (dále též jen "ZMJS") s odkazem na článek 13 odst. 1 písm. a. Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu zveřejněné pod č. 33/1997 Sb. (dále též jen "Úmluva") na území České republiky uznává rozsudek švýcarského Federálního trestního soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. SK.2011.24 s dodatkem ze dne 29. 11. 2013 a opravou ze dne 30. 5. 2014, v právní moci dne 5. 4. 2018, a to ve spojení s rozsudkem švýcarského Federálního trestního soudu ze dne 22. 12. 2017 sp. zn. 6B 663/2014 v celém rozsahu výroku o vině stěžovatele a částečně ve výroku o trestu, konkrétně ve výroku o uložení náhradní hodnoty ve prospěch Švýcarské konfederace ve výši 12 439 383 CHF, jímž byl stěžovatel, státní občan České republiky, uznán vinným trestným činem podvodu dle § 146 švýcarského trestního zákoníku (StGB) a trestným činem opakovaného závažného praní špinavých peněz dle § 305 bis odst. 2 StGB, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce třiceti šesti měsíců, z toho šestnáct měsíců nepodmíněně, dále k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb ve výši 43 CHF, a to podmíněně se zkušební dobou v délce dva roky, a dále k zaplacení náhradní hodnoty ve prospěch Švýcarské konfederace ve výši 12 439 383 CHF. 3. Jednání stěžovatele přitom podle českého zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zákoník") mohlo být posouzeno jako zvlášť závažný zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 2 alinea prvního, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a), b) a c) tr. zákoníku. 4. Výrokem II rozsudku bylo rozhodnuto tak, že podle § 124 odst. 2 písm. a) ZMJS s odkazem na článek 13 odst. 1 písm. a. Úmluvy se současně rozhoduje tak, že se na území České republiky vykoná trest propadnutí náhradní hodnoty dle § 71 odst. 1 tr. zákoníku, a sice dále specifikovaných peněžních prostředků, zaknihovaných cenných papírů, pozemků. 5. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku vrchní soud po vypořádání se s námitkami stěžovatele zamítl s tím, že neshledal odvolání jako důvodné a neshledal vady ani v řízení vedeném před městským soudem. II. Argumentace stěžovatele 6. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s uznáním rozsudků švýcarských soudů, neboť se domnívá, že pro uznání a výkon cizozemských rozhodnutí nejsou v jeho věci splněny zákonem stanovené podmínky. Obecným soudům vytýká, že se v řízení o uznání cizozemských rozhodnutí nezabývaly vůbec či pouze sporadicky jeho námitkami, nevypořádaly se s jeho důkazními návrhy, jím tvrzené skutečnosti nijak neověřily, a nejsou tak zřejmé důvody jejich rozhodnutí. Městský soud i vrchní soud tak zatížily svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. 7. Dle stěžovatele měly tuzemské soudy v souvislosti s jím namítaným porušením práva na spravedlivý proces zkoumat, zda legislativní parametry švýcarského trestního procesu a jejich následná aplikace v trestním řízení odpovídaly obsahu tohoto základního práva. Odkaz tuzemských soudů na skutečnost, že Švýcarsko je demokratickým právním státem a že odlišnosti právní úpravy nepředstavují porušení práva na spravedlivý proces (bod 48 rozsudku městského soudu), považuje stěžovatel za nedostačující. V této souvislosti upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 3822/18 [(N 95/94 SbNU 191), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese https://nalus.usoud.cz], dle kterého se nelze spokojit s povšechným odůvodněním, z něhož není zřejmé, zda soud věc zkoumal pečlivě, ve všech souvislostech, a že pokud stěžovatel předkládá konkrétní námitky zpochybňující postup cizozemských orgánů, měly by se jimi soudy zabývat, nikoliv však pouze skrze obecný výrok. 8. Stěžovatel rovněž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. 11 Tz 3/2018, kterým Nejvyšší soud rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud v něm shledal, že ačkoliv ze spisového materiálu jednoznačně nevyplývá, že by k porušení práv obviněného skutečně došlo, jsou zde patrné pochybnosti, které měly okresní soud vést k vyžádání si doplňujících informací. Dle stěžovatele tedy postačí i pochybnost o tom, že v cizozemském trestním řízení bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, aby soud musel toto porušení a opodstatněnost pochybností dále sám zkoumat. V jeho případě tak ovšem obecné soudy nepostupovaly. 9. Stěžovatel dále upozorňuje na vnitřní rozpornost napadeného usnesení vrchního soudu, v části, kterou věnoval popisu kritérií a jejich odlišností pro posuzování cizozemského trestního řízení a justiční spolupráce. Stěžovatel se domnívá, že odlišnosti švýcarského procesního práva je nutné vždy posuzovat z hlediska jejich konformity s českým ústavním pořádkem. 10. Přesto, že si je vědom možnosti přezkumu napadeného rozsudku městského soudu vrchním soudem pouze v neveřejném zasedání, domnívá se stěžovatel, že vrchní soud měl věc projednat ve veřejném zasedání a s odpovídající mírou dokazování, které soud prvního stupně odmítl provést. 11. Jde-li o důvody, pro které dle stěžovatele nemělo být rozhodnuto o uznání a výkonu cizozemských rozhodnutí, stěžovatel uvádí, že postup švýcarských soudů v trestním řízení vedeném proti němu nebyl v souladu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Také se domnívá, že se cizozemské rozhodnutí týkalo skutku, u kterého nelze konstatovat oboustrannou trestnost. V neposlední řadě podle něj nebyla splněna podmínka souladu s ústavním pořádkem České republiky či se zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat. 12. Podmínka souladu se závazky vyplývajícími České republice z mezinárodních smluv o lidských právech nebyla dle stěžovatele splněna již samotnou kvalitou švýcarského trestního procesu. Stejně jako v řízení před obecnými soudy popisuje konkrétní pochybení v řízení před švýcarskými soudy, kterými mělo být zasaženo do jeho základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "EÚLP") a čl. 2 Protokolu č. 7 k EÚLP ve spojení s čl. 13 a 14 EÚLP. Konkrétně mělo dojít k porušení: a) práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP, neboť v jeho věci rozhodoval soud státu, jehož příslušnost není dána, b) zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 6 odst. 2 EÚLP, neboť rozhodování soudů bylo ovlivněno prohlášením představitelů státu o vině stěžovatele dříve, než o ní bylo soudem rozhodnuto, c) práva být seznámen s povahou a důvody obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. a) EÚLP, neboť mu nebylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, d) práva mít přiměřený čas na obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. b) EÚLP, rovněž z důvodu nedor