III.ÚS 3860/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3860/15 ze dne 30. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2015 sp. zn. 3 To 406/2015 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 20. srpna 2015 sp. zn. 8 Nt 3038/2015, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel návrh podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, jimiž bylo podle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Karviné v záhlaví uvedeným usnesením zamítl podle ustanovení § 325 odst. 1 a contrario zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), žádost stěžovatele o přerušení výkonu trestu odnětí svobody (vykonávaného na podkladě rozsudků Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. 8 T 20/2011 a ze dne 9. 7. 2014 sp. zn. 73 T 80/2014) a jeho instanční stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným usnesením s poukazem na § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud si v rámci řízení měl nechat vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví k jeho zdravotnímu stavu, případně k otázce, zda je Věznice Karviná, resp. vězeňská služba, schopna odpovídající lékařskou péči poskytovat. Uvádí, že u něho byla diagnostikována roztroušená skleróza, proto by měl pobývat v prostředí, které je čisté, nehlučné, dobře větrané, s optimální teplotou, a neměl by se v něm stresovat. Dále poukazuje, že velmi špatně chodí o francouzských holích, má bolesti, má vývod z břišní dutiny, když jsou mu odváděny tekutiny z břišní dutiny mimo tělo. Dle sdělení civilního lékaře stěžovatele příslušné lékařské zákroky je možné provést až po propuštění z výkonu trestu. Stěžovatel se vyslovuje, že oddalováním lékařského zákroku dochází ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Je právem i odsouzeného stěžovatele vybrat si svého ošetřujícího lékaře, a to zejména za situace, kdy dle názoru jiných lékařů neprovedla Městská nemocnice Ostrava odpovídající lékařskou péči stěžovatele, který v důsledku toho změnil ošetřující nemocnici na Fakultní nemocnici s poliklinikou v Ostravě. Trest odnětí svobody s ohledem na zdravotní stav stěžovatele postrádá svou preventivní i represivní funkci. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých či odmítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou nebo obdobnou právní problematiku. 6. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). I přes poukaz na ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu. 7. Sluší se předeslat a zdůraznit, že s ohledem na charakter tohoto institutu nelze dovodit existenci základního práva na přerušení výkonu trestu odnětí svobody či podmíněné propuštění (srov. mutatis mutandis např. usnesení ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 3160/12 , ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 311/14 a ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 3709/14, resp. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 nebo usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3194/14 a ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2405/15). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při odsouzení. Dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o přerušení výkonu trestu odnětí svobody či podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). 8. Jak se připomíná v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ukládá čl. 3 Úmluvy státu povinnost chránit zdraví osob zbavených osobní svobody (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 10. 2000 ve věci Kudla v. Polsko, stížnost č. 30210/96, odst. 94, a rozsudek ESLP ze dne 30. 4. 2013 ve věci Tymošenková v. Ukrajina, stížnost č. 49872/11, odst. 210-213). Zároveň však nelze uložit obecnou povinnost propustit tyto osoby na svobodu ze zdravotních důvodů. Proto je slučitelnost zdravotního stavu uvězněné osoby, a to i když je tato osoba vážně nemocná, a průběhu vazby, resp. výkonu trestu, závislá na schopnosti státu poskytovat ve vězení lékařskou péči adekvátní kvality (srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 10. 2011 ve věci Goginashvili v. Gruzie, stížnost č. 47729/08, odst. 79). 9. Výklad pojmu "vhodnost" lékařské péče je složité definovat. Obecně vzato si ESLP ponechává určitou volnost ve výkladu požadovaného standardu lékařské péče, záleží vždy na konkrétním případu. Takový standard by měl splňovat "požadavky lidské důstojnosti" (srov. rozsudek ESLP ze dne 22. 12. 2008 ve věci Aleksanyan v. Rusko, stížnost č. 46468, odst. 139 a 140). ESLP také zastává stanovisko, že čl. 3 Úmluvy nelze interpretovat tak, že by každému přání či žádosti o lékařské vyšetření uvězněné osoby muselo být vyhověno (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 9. 2005 ve věci Mathew v. Nizozemí, stížnost č. 24919/03). 10. Pouhý fakt, že uvězněná osoba byla vyšetřena lékařem a že jí byla předepsána určitá léčba, ještě neznamená, že poskytnutá lékařská péče byla vhodná (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 11. 2007 ve věci Hummatov v. Ázerbajdžán, stížnosti č. 9852/03 a 13413/04, odst. 116). Příslušné úřady musí taktéž zajistit, aby byla vedena zdravo