III.ÚS 3900/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3900/13 ze dne 30. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Evy Slámové, zastoupené Mgr. Adélou Turečkovou, advokátkou, AK se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013 č. j. 18 Co 77/2013-495, v jeho potvrzujícím výroku, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ("Úmluva") a porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení označeného rozsudku Krajského soudu v Brně ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2012 č. j. 30 C 225/2009-457 v části výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému platit žalobkyni výživné v částce 8 500 Kč měsíčně od 1. 10. 2009 do 18. 10. 2012. Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 30 C 225/2009, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti žalovanému Zdeňku Slámovi domáhá, aby platil na její výživu částku 8 500 Kč měsíčně od 1. 10. 2009. Městský soud v Brně ve věci rozhodoval opakovaně, až rozsudkem ze dne 10. 10. 2012 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Městský soud po provedeném dokazování konstatoval, že stěžovatelka neprokázala, že není schopna se sama živit, a proto nesplnila zákonný předpoklad přiznání výživného podle ustanovení § 92 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Soud dodal, že i kdyby byl uvedený předpoklad dán, nebylo by možné přiznat výživné pro rozpor s dobrými mravy. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně verifikoval rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a potvrdil i správnost skutkových zjištění z nich vyvozených, jakož i jejich právní hodnocení s výjimkou obecně formulovaného závěru o nemožnosti přiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy. Pokud šlo o skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního stupně, krajský soud konstatoval, že zůstal nezměněn do 18. 10. 2012, a zopakoval, že do tohoto data byla stěžovatelka schopna sama se živit. V průběhu odvolacího řízení se však stěžovatelčin zdravotní stav podstatně změnil v souvislosti s operací kolenního kloubu a správní orgán jej vyhodnotil jako invaliditu III. stupně s poklesem pracovní schopnosti nejméně o 70 procent s tím, že stěžovatelka je výdělečně schopná jen za zcela mimořádných podmínek. Krajský soud vyhodnotil tuto novou skutečnost jako naplnění podmínky neschopnosti stěžovatelky se od uvedeného data samostatně živit a zohlednil ji i ve svém rozhodnutí - rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil jen v části, kterou byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému platit stěžovatelce výživné v částce 8 500 Kč měsíčně od 1. 10. 2009 do 18. 10. 2012, výrok I. v části, kterou byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti rozvedeného manžela platit stěžovatelce výživné v částce 8 500 Kč měsíčně od 19. 10. 2012 do budoucna, jakož i náhradově nákladové výroky, krajský soud zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala průběh a dosavadní výsledky řízení a obecným soudům vytkla zaujatost, nesprávné hodnocení důkazů a vadné zjištění skutkového stavu. Uvedla, že se domáhá nároku podle ustanovení § 93 odst. 1 zákona o rodině (pozn. pod čarou č. 1) a je přesvědčena, že splňuje zákonné podmínky jeho poskytnutí. Na rozvratu manželství se převážně nepodílela a závěr obecných soudů, že z dokazování není zřejmé, že to byl manžel, který zapříčinil rozvrat manželství, považovala za nesprávný. Připomněla, že příčinami rozvratu manželství ze strany manžela se řádně nevypořádal ani rozvodový soud, z jehož rozsudku se zkrácenou formou odůvodnění není zřejmé, jak se vypořádal s její argumentací stran manželova chování, a zda vůbec vzal v úvahu, že osobně pečovala o domácnost a dceru, čímž plnohodnotně nahrazovala příjmy ze zaměstnání. Stěžovatelka rovněž oponovala závěru obecných soudů, že jí rozvodem nebyla způsobena závažná újma. Uvedla, že se po rozvodu manželství ocitla bez příjmů a s mizivými šancemi na trhu práce, což v řízení dle svého míněni i prokázala, poukázala na to, že svoji kvalifikaci v oboru ztratila kvůli péči o domácnost a dceru a vzhledem ke zdravotnímu stavu a předdůchodovému věku je pro ni prakticky nemožné najít práci. Rozhodnutí obecných soudů opřených o závěr, že ke způsobení závažné újmy nedošlo, označila za řádně neodůvodněné, a tudíž nepřezkoumatelné. Stěžovatelka též namítla, že Městský soud v Brně nepostupoval v řízení nestranně, neboť projevoval nebývalou aktivitu při vyhledávání důkazů k vyvrácení jejích tvrzení či důkazů navržených k jejich podpoře. Stěžovatelka si je vědoma úpravy v ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř., nicméně má za to, že soud prvního stupně překročil zákonné limity důkazní inciativy soudu a porušil tak zásadu rovnosti stran řízení. Stěžovatelka dále uvedla, že v jejím případě jsou zcela splněny i předpoklady stanovené § 92 odst. 1 zákona o rodině (opzn. pod čarou č. 2). Opačný závěr obecných soudů je podle ní v extrémním nesouladu s faktickým stavem, což způsobilo nesprávné hodnocení důkazů. Stěžovatelka zejména namítla nesprávné hodnocení jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a závěr soudu o schopnosti sama se živit, opírající se o názory odborných lékařů a zpochybňující vyjádření ošetřující lékařky, označila za excesivní, postrádající nestranný přístup a signalizující libovůli obecných soudů při rozhodování. Stěžovatelka též podrobně oponovala závěru soudu o možnosti jejího umístění na trhu práce a zopakovala, že nabídky, které jí Úřad práce nabídl, nebyly vhodné z důvodu jejího zdravotního stavu, volné místo, které by mohla i s ohledem na zdravotní komplikace zastávat, jí nebylo nabídnuto. Stěžovatelka důrazně odmítla, že by neměla zájem o zaměstnání, a vytkla soudu, že vzal v úvahu obsah zprávy Mgr. Šifaldové z Úřadu práce Brno, aniž by o kvalifikaci této osoby měl relevantní podklady. Městský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 9. 2014 zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku i rozsudku odvolacího soudu napadeného ústavní stížností, jakož i na celý obsah soudního spisu. Pochybnosti o své nestrannosti soud zcela odmítl a uvedl, že při dokazování postupoval v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti zjišťoval v rámci objektivního zjištění zdravotního stavu stěžovatelky a její schopnosti sama se živit. Soud uvedl, že nerozumí námitce stěžovatelky o vyhledávání důkazů proti jejím tvrzením, když důkazy, jež si vyžádal, mohly její tvrzení stejně tak podpořit, jako vyvrátit, což nemohlo být v době jejich vyžádání soudu dopředu známo. Vyjádření Městského soudu v Brně k otázce své nestrannosti neobsahovalo žádné nové či pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k případné replice. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem. Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti, s obsahem napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02