III.ÚS 3915/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3915/18 ze dne 27. 12. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kallou, advokátem, sídlem Slavíčkova 372/2, Praha 6 - Bubeneč, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018 č. j. 21 Cdo 2550/2018-320, spojené s návrhem na zrušení § 77 odst. 2 a 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a návrhem na zrušení vyhlášky č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění I. Obsah napadeného rozsudku a argumentace stěžovatele 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 77 odst. 2 a 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů"), a návrh na zrušení vyhlášky č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o zdravotní způsobilosti"). Dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na jeho zastoupení zcela platí stát. 2. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou domáhal, aby bylo určeno, že vydáním posudku Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra č. 316402 ze dne 16. 12. 2010 a následným propuštěním stěžovatele ze služebního poměru došlo k jeho nepřípustné diskriminaci. Dále se domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu 500 000 Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako příslušník Policie České republiky (dále též jen "policie") vykonával službu u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie České republiky. Rozhodnutím ředitele tohoto útvaru ze dne 4. 1. 2011 č. 191/2011 byl propuštěn ze služebního poměru. Dané rozhodnutí vychází ze zmíněného lékařského posudku č. 316402, podle něhož měl stěžovatel pozbýt dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu služby vzhledem ke zjištění, že je nakažen virem lidské imunitní nedostatečnosti (HIV). Stěžovatel požadoval morální satisfakci v podobě deklaratorního rozsudku stvrzujícího, že se stal obětí diskriminace, a přiznání náhrady utrpěné nemajetkové újmy v penězích. 3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2017 č. j. 10 C 239/2013-241 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Shledal totiž, že nedošlo k nepřípustné diskriminaci stěžovatele. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. 20 Co 343/2017-279 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé a změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. 4. Nejvyšší soud rozsudkem napadeným ústavní stížností zmíněné rozsudky obvodního soudu a městského soudu zrušil a řízení zastavil. Současně rozhodl, že po právní moci jeho rozsudku bude věc postoupena policejnímu prezidentu Policie České republiky k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů komplexně upravuje služební právní vztahy mj. ze služebního poměru příslušníka policie. Služebně právní vztahy jsou pojímány jako veřejnoprávní. V § 77 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je hmotněprávní úprava, v níž je promítnuta zásada rovného zacházení i zákaz diskriminace z vymezených důvodů (§ 77 odst. 2). Všechny nároky z porušení tohoto zákazu Nejvyšší soud chápe jako nároky ze služebního poměru, jedinou výjimkou je § 77 odst. 9 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Jakkoli v § 77 odst. 2 zmíněného zákona není v taxativním výčtu diskriminačních důvodů uvedeno zdravotní postižení, figuruje zdravotní postižení mezi diskriminačními důvody v § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů. Antidiskriminační zákon se vztahuje i na věci služebního poměru, jak vyplývá z jeho § 1 odst. 1 písm. c). Dle Nejvyššího soudu je antidiskriminační zákon vůči jiným předpisům upravujícím rovné zacházení ve vztahu subsidiarity a lze jej tak použít pro případy diskriminace pro zdravotní postižení ve věcech služebního poměru, jelikož zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů tento diskriminační důvod neupravuje. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že ohledně určení orgánu oprávněného rozhodnout spor se úprava v antidiskriminačním zákoně (jeho § 10, který umožňuje diskriminované osobě obrátit se přímo na soud) neuplatní z důvodu zvláštní úpravy v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů u nároků, jde-li o diskriminaci z důvodu zdravotního postižení odvozované od rozhodnutí služebního funkcionáře. Dle Nejvyššího soudu zákon nesvěřuje soudu pravomoc k projednání a rozhodnutí nároku uplatněného stěžovatelem, který vyplývá ze služebního poměru příslušníka policie a který má základ v konkrétním rozhodnutí služebního funkcionáře. Tuto pravomoc má na prvním místě služební funkcionář. 5. Stěžovatel považuje napadený rozsudek Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelný. Dále uvedl důvody, proč považuje § 77 odst. 2 a 9 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů za rozporný s ústavním pořádkem, jakož i právem Evropské unie. Rozebral, proč se domnívá, že v rozporu s ústavním pořádkem je i vyhláška o zdravotní způsobilosti, a navrhl, aby Ústavní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky, jejichž znění v ústavní stížnosti zmínil. II. Posouzení procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem 6. Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona. V daném případě shledal, že tomu tak není. 7. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti totiž není pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů. 8. V posuzovaném případě bylo řízení před civilními soudy zastaveno pro nedostatek pravomoci soudů a věc byla po právní moci rozsudku Nejvyššího soudu postoupena správnímu orgánu, jehož pravomoc je dle Nejvyššího soudu dána. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu tedy není konečným rozhodnutím o nároku uplatněném stěžovatelem, jelikož věc byla postoupena jinému orgánu veřejné správy. Ke shodnému závěru Ústavní soud dospěl např. v unesení ze dne 30. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 845/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), bodech 6. až 10., kde bylo rovněž ústavní stížností napadeno rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo řízení zastaveno a věc po právní moci rozhodnutí postoupena správnímu orgánu, či v usnesení ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. I. ÚS 393/03, kde civilní soudy rovněž řízení zastavily a věc postoupily správnímu orgánu. 9. Důsledkem napadeného rozsudku Nejvyššího soudu není konečné rozhodnutí o stěžovatelově uplatněném nároku, nýbrž jen to, že věcí se bude zabývat správní orgán. Ústavnímu soudu na tomto místě nepřísluší jakkoli předurčovat další postup orgánu, jemuž byla věc postoupena. 10. V obecné rovině, aniž by Ústavní soud chtěl jakkoli předjímat, jak má být věc posouzena, však lze uvést, že policejnímu prezidentu, jemuž byla věc civilním soudem postoupena, přísluší zvážit, zda mají v dané věci pravomoc či věcnou příslušnost