III.ÚS 392/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 392/20 ze dne 10. 3. 2020 N 52/99 SbNU 133 Princip autonomie vůle při posuzování smluv obecnými soudy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Janem Šafránkem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019 č. j. 33 Cdo 3313/2018-150, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018 č. j. 15 Co 38/2018-122 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 11. 2017 č. j. 34 C 223/2017-83, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a P. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019 č. j. 33 Cdo 3313/2018-150, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018 č. j. 15 Co 38/2018-122 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 11. 2017 č. j. 34 C 223/2017-83 bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví a právo na soudní ochranu zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. Vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění I. Průběh řízení před Ústavním soudem, podstatný obsah spisu a rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a dále jimi byl porušen též princip právní jistoty a smluvní volnosti. 2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a také z vystavené plné moci je nicméně patrné, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti. 3. Z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 34 C 223/2017 se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu, aby žalovaný P. K. zaplatil stěžovateli částku 1 800 000 Kč s úrokem z prodlení a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Stěžovatel se uvedené částky domáhal s odůvodněním, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 31. 7. 2008, uzavřené mezi stěžovatelem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem, zapůjčil žalovanému částku ve výši 1 185 000 Kč. Dále na základě smlouvy o půjčce ze dne 12. 6. 2009 zapůjčil stěžovatel žalovanému částku ve výši 300 000 Kč a na základě smlouvy o půjčce ze dne 23. 12. 2009 částku ve výši 315 000 Kč. Celková částka zapůjčená žalovanému stěžovatelem tedy činí 1 800 000 Kč. Stěžovatel a žalovaný si mezi sebou ve smlouvách o půjčce sjednali smluvní úrok ve výši 6 % ročně. Následně dohodou ze srpna roku 2015 o změně smluv o půjčkách odpustil stěžovatel žalovanému placení smluvního úroku sjednaného v rámci smluv o půjčkách. 4. Z této blíže nedatované "dohody o změně smluv o půjčce" (č. l. 15) je patrno, že mezi stěžovatelem a žalovaným byla dne 31. 7. 2008 uzavřena smlouva o půjčce (stěžovatel poskytl částku 1 185 000 Kč), dne 12. 6. 2009 další smlouva o půjčce (stěžovatel zapůjčil žalovanému částku 300 000 Kč) a konečně dne 23. 12. 2009 další smlouva o půjčce (ohledně částky ve výši 315 000 Kč). Tyto smlouvy o půjčkách se změnily tak, že se ruší od počátku ustanovení týkající se dohodnutého úroku (tzn. dlužník není povinen hradit věřiteli za poskytnuté plnění úrok ve výši 6 % za rok), přičemž ostatní ujednání smluv zůstávají beze změny. 5. K podmínkám o vrácení uvedených částek je v předmětných smlouvách o půjčce obsaženo (srov. č. l. 6 až 10), že půjčky budou splaceny formou převodu na účet věřitele. Protože tedy účastníci smluv nesjednali konkrétní výši a termíny jednotlivých splátek, posoudil soud prvního stupně jejich ujednání o splatnosti dluhu z půjček a termíny jednotlivých splátek jako neurčité. Je-li dohoda o splatnosti dluhu neplatná pro neurčitost, nastává v otázce splatnosti stejná situace, jako kdyby dohoda o splatnosti dluhu nebyla uzavřena vůbec. Nebyla-li splatnost dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoliv. V takových případech je pak třeba podle soudu prvního stupně považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. 6. Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovaným soud prvního stupně posoudil věc tak, že v posuzovaném případě promlčecí lhůta práva stěžovatele na vrácení plnění z půjček, jejichž splatnost nebyla účastníky sjednána, začala běžet ode dne následujícího poté, co právní vztah ze smluv o půjčce vznikl, tzn. od 1. 8. 2008, od 13. 6. 2009 a od 24. 12. 2009. Nárok stěžovatele je tak vzhledem k podání žaloby ke dni 28. 6. 2017 promlčen, neboť žaloba byla podána po uplynutí tříleté promlčecí doby (resp. lhůty). 7. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že vznesení námitky promlčení žalovaným je nutno hodnotit jako rozporné s dobrými mravy, a to z důvodu psychického nátlaku ze strany žalovaného [ten měl stěžovateli hrozit, že bude-li po něm dlužnou částku vymáhat, zveřejní intimní nahrávky ze schůzek mezi stěžovatelem, žalovaným a jeho (bývalou) manželkou]; pokud však k tomuto nátlaku dle vyjádření stěžovatele mělo dojít v průběhu roku 2014, pak obvodní soud poukázal na to, že již v roce 2014 byl nárok stěžovatele promlčen. 8. Soud prvního stupně rovněž nepovažoval za uznání dluhu, pokud strany mezi sebou dodatečně uzavíraly smlouvy o půjčce poté, co stěžovatel žalovanému a jeho manželce (část) plnění fakticky poskytl krátce před uzavřením smluv. Naopak vyšel z toho, že mezi stranami byly uzavřeny konkludentně smlouvy o půjčce, které byly následně potvrzeny v písemné formě. Jako uznání dluhu obvodní soud neposoudil ani mezi stěžovatelem a žalovaným uzavřenou dohodu o změně smluv ze srpna roku 2015, neboť z ní nevyplývá ani to, jakou částku měl žalovaný při jejím podpisu aktuálně dlužit, jakým způsobem měl svůj dluh splácet, ani do kdy měl být dluh splacen. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že šlo výhradně o změnu smluv o půjčkách v podobě odpuštění smluvního úroku ve výši 6 %. Naopak, mělo-li by jít o právně relevantní uznání dluhu, musel by být dluh uznán co do důvodu (titulu) a výše. Není-li naopak určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše a příslib dluh zaplatit dána obsahem listiny, na níž je uznání dluhu zaznamenáno, nejde o platné uznání dluhu. Pokud manželka žalovaného poskytla stěžovateli separátní uznání dluhu s tím, že dluh se nachází ve společném jmění manželů, pak toto jednání nemá podle soudu prvního stupně žádný vliv na běh promlčecí lhůty ve vztahu k žalovanému jakožto výlučnému dlužníkovi ze smluv o půjčkách. 9. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S hodnocením provedeným soudem prvního stupně se městský soud zcela ztotožnil. Vyšel z toho, že žalovanému byla poskytnuta půjčka v celkové výši 1 800 000 Kč a že na ni nebylo žalovaným nic zaplaceno. Žalovaný nic z toho podle městského soudu nepopíral, avšak během řízení se dovolal námitky promlčení. Soud prvního stupně přitom podle městského soudu správně hodnotil význam institutu promlčení a správně také odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahující se k situaci, kdy námitku promlčení je nutno hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy jen v mimořádně závažných situacích. Ani odvolací soud pak žádné takové závažné okolnosti v právě posuzovaném případě neshledal; ostatně aspekty vztahu mezi účastníky řízení (a manželkou žalovaného) nebyly zcela vysvětleny, proto b