III.ÚS 394/24 – Ústavní soud

III.ÚS 394/24 ze dne 17. 4. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti a) neznámých dědiců E. Ž., zemřelé, b) neznámých dědiců F. Ž., zemřelého, c) Š. Ž., d) J. Ž., e) D. Ž., f) A. Ž., g) M. Ž. a h) V. Ž., zastoupených JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, se sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti výrokům I, III, IV, V, VI a VII rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 25 Cdo 177/2022-1294, v částech, kterými bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byly zrušeny části výroků shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v těch částech, kterými jejich dovolání odmítl. Každý ze stěžovatelů ústavní stížností napadá tu část rozsudku, která se jej týká. 2. Stěžovatelé c) - h), jakož i rodiče stěžovatelů c) - h) E. Ž. a F. Ž., kteří v době řízení před obecnými soudy zemřeli, podali v roce 2007 proti vedlejšímu účastníkovi žaloby na ochranu osobnosti, v nichž se domáhali omluvy a peněžitého zadostiučinění, a to 100 000 Kč pro F. Ž. a pro stěžovatele c) a 150 000 Kč pro E. Ž. a pro každého ze stěžovatelů d) - h), za neoprávněný zásah do osobnostních práv. Tvrdili, že vedlejší účastník (žalovaný) se měl dopustit zásahu do práva na sebeurčení a rodinný život násilným vystěhováním stěžovatelů do místa, které si nezvolili a do nedůstojných životních podmínek. K zásahu do jejich cti mělo dojít výroky tehdejšího starosty X J. Č. na adresu obyvatel pavlačového domu, z něhož byli stěžovatelé vystěhováni, resp. na adresu romské komunity obecně. 3. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo třikrát zrušeno Vrchním soudem v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Naposledy rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 23 C 310/2007-1119, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2020, č. j. 23 C 310/2007-1145. Krajský soud výrokem I zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost zaslat každému z nich omluvu ve znění uvedeném v žalobě a tuto omluvu opakovaně uveřejnit v žalobou označených sdělovacích prostředcích (v denících Lidové noviny, MF Dnes, Právo, v týdenících Respekt, Reflex a Týden a ve třech romských médiích Romano hangos, Romano vodi a na Slovensku Romano nevo lil). Výrokem II uložil žalovanému zaplatit neznámým dědicům po zemřelé žalobkyni a) společně a nerozdílně 50 000 Kč, neznámým dědicům po zemřelém žalobci b) společně a nerozdílně 10 000 Kč, a každému z žalobců c) - h) po 15 000 Kč. Výrokem III zamítl žalobu neznámých dědiců po zemřelé žalobkyni a) v částce 100 000 Kč, neznámých dědiců po zemřelém žalobci b) v částce 90 000 Kč, žalobkyně c) v částce 85 000 Kč a žalobu každého z žalobců d) - h) v částce 135 000 Kč. Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení. 4. Vrchní soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 1/2021-1175, výrokem I zrušil rozsudek krajského soudu v částech výroků týkajících se neznámých dědiců žalobců a) a b) a řízení o nárocích neznámých dědiců žalobců a) a b) zastavil. Dovodil, že smrtí oprávněné osoby právo na zadostiučinění zaniká a na dědice nepřechází. Výrokem II změnil rozsudek krajského soudu ve výroku I tak, že žalovanému uložil zaslat každému ze žalobců c) - h) písemnou omluvu v tomto znění: "Město X se omlouvá žalobcům za neoprávněné zásahy do osobnostních práv žalobců, za podstatné porušení práva na lidskou důstojnost a ochranu soukromého a rodinného života spočívající v omezení svobody volby pobytu a způsobu života". Vrchní soud tak na rozdíl od krajského soudu dovodil, že určitá omluva je na místě, a zvolil jednu z navržených omluv, kterou považoval za shrnující a nejvíce odpovídající zásahu do práv žalobců. V části, v níž žalobci c) - h) požadovali omluvu v širším rozsahu, zamítavý rozsudek krajského soudu potvrdil. Ve výroku II rozsudek krajského soudu změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni c) 13 000 Kč, žalobkyni d) 10 000 Kč, žalobci e) 7 000 Kč, žalobci f) 5 000 Kč, žalobci g) 5 000 Kč a žalobci h) 5 000 Kč a ve zbytku žalobu na zaplacení finančního zadostiučinění zamítl. Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Pro přehlednost Ústavní soud shrnuje obsah rozsáhlé výrokové části rozsudku Nejvyššího soudu podle jednotlivých otázek, které byly předmětem dovolání a jsou též předmětem ústavní stížnosti: 1) přiznání omluvy a její znění, 2) přiměřenost výše náhrady nemajetkové újmy, 3) zastavením řízení vrchním soudem ve vztahu ke stěžovatelům a) a b). 6. Jde-li o přiznání omluvy, resp. její obsah a formu (ad 1), odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů c) - h) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta jejich žaloba o uložení povinnosti žalovanému omluvit se jim za zásah do jejich osobnostních práv v žalobě označenými projevy prostřednictvím zveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích a ve znění omluv žalobci navržených, neboť dovolání nevymezilo předpoklady přípustnosti (výrok I.). 7. Ohledně přiměřené výše zadostiučinění (ad 2), shledal Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky c) přípustné, resp. dovolání stěžovatelů d) - h) zčásti přípustné, neboť při úvaze o výši zadostiučinění v penězích nerespektoval vrchní soud v dostatečné míře kritéria konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení, jak jej k tomu zavazuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Zároveň v těchto částech shledal dovolání důvodné a zvýšil přiznanou náhradu nemajetkové újmy u stěžovatelů c) - h) tak, že celkově činila pro každého 100 000 Kč (výroky II - V). Dovolání stěžovatelů d) - h) proti rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí části finančního zadostiučinění co do 50 000 Kč pro každého z nich dovolací soud odmítl pro nepřípustnost, neboť žádná z námitek neobsahovala právní argumentaci způsobilou zpochybnit závěr, že odvolací soud posoudil vznesenou námitku promlčení nároku na zaplacení těchto částek v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (výroky III - V). 8. Dovolání proti zastavení řízení vrchním soudem (ad 3) ve vztahu ke stěžovatelům a) a b), Nejvyšší soud odmítl (výrok VII), neboť neobsahovalo zákonem požadované údaje, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 9. Nejvyšší soud dále odmítl dovolání každého ze stěžovatelů proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud rozhodoval o žalobě ostatních stěžovatelů pro subjektivní nepřípustnost (výrok VI) a zrušil nákladové výroky rozsudků krajského i vrchního soudu a věc krajskému soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok IX). II. Argumentace stěžovatelů 10. Stěžovatelé namítají porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti a osobní cti, jakož i práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na projednání věci bez průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále tvrdí porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. 11. Stěžovatelé rekapitulují řízení před obecnými soudy, reprodukují části závěrů vrchního soudu, Nejvyššího soudu a opětovně zmiňují řadu argumentů vznesených jak v odvolání vůči rozsudku krajského soudu, tak v dovolání vůči rozsudku vrchního soudu. Část ústavní stížnosti tvoří rekapitulace výroků J. Č. zveřejněných v průběhu řízení či až jako reakce na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž stěžovatelé vyčítají vedlejšímu účastníkovi nedostatek sebereflexe. 12. Stěžovatelé uznávají, že se "věc posunula dopředu", když Nejvyšší soud stěžovatelům c) - h) zvýšil náhradu nemajetkové újmy. Namítají však, že část z navrhované náhrady nemajetkové újmy stále přiznána nebyla a byl akceptován argument vedlejšího účastníka o promlčení. Dále namítají, že omluva měla být přiznána ve větším rozsahu a měla být zároveň zveřejněna v médiích a na oficiálních stránkách města X. Zásah do osobnostních práv je závažnější, než jak jej posoudily obecné soudy. V případě neznámých dědiců žalobců a) a b) tvrdí, že řízení vůči nim nemělo být zastaveno, resp. že finanční zadostiučinění mělo být neznámým dědicům žalobců a) a b) přiznáno. 13. K závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelé nevymezili u