III.ÚS 4072/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4072/16 ze dne 18. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Ivy Hoškové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem, sídlem Královský vršek 4762/25, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 29 Cdo 206/2016-219, případně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2015 č. j. 5 Cmo 351/2014-192, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Pavla Ryčka a obchodní společnosti CASPER UNION s. r. o., sídlem Olivova 948/6, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 6. 2013 č. j. 7 Cm 355/2012-64 ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. 10. 2012 č. j. 7 Cm 355/2012-28, kterým bylo (mimo jiné) stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi - jako směnečným rukojmím - uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili vedlejší účastnici (vystupující pod tehdejší obchodní firmou ZUQ Czech, s. r. o.) částku 668 013 Kč s 6% úrokem od 9. 4. 2011 do zaplacení a směnečnou odměnu 2 226,71 Kč; současně městský soud směnečný platební rozkaz zrušil ve výroku o náhradě nákladů řízení a stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi (nově) uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 95 328,90 Kč. 3. Vedlejší účastnice se domáhala zaplacení směnečného penízu nejen proti stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi, ale také proti obchodní společnosti BAU INVEST PRAHA, s. r. o. (dále jen "výstavce"), jež předmětnou vlastní směnku vystavila (tehdy pod obchodní firmou STERN real estate s. r. o.) na řad obchodní společnosti Santander Consumer Finance, a. s., a ta ji nedatovaným rubopisem převedla na vedlejší účastnici. Výstavce směnky však v zákonné lhůtě námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nevznesl. 4. Městský soud v odůvodnění rozsudku k námitkám stěžovatelky uvedl, že namítá-li nabytí směnky ke škodě dlužníka, neboť směnka byla účelově převáděna na vedlejší účastnici s cílem znemožnit námitky výstavce proti samotné výši směnečné sumy, pak tato námitka, není-li zároveň doprovázena příslušnými kauzálními námitkami, nemůže sama o sobě vést ke zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu, jelikož až řádně uplatněná a prokázaná námitka umožní stěžovatelce uplatnit proti vedlejší účastnici námitky ze vztahů mezi ní a prvním majitelem směnky. Takové námitky však stěžovatelka podle městského soudu neuplatnila, pročež městský soud neprováděl dokazování k námitce nabytí směnky ke škodě dlužníka, neboť takové dokazování by bylo nadbytečné. Současně městský soud zdůraznil, že nebyla prokázána důvodnost ani stěžovatelčiny námitky, že jí nebyla dána zpráva o odepřeném zaplacení podle čl. I. § 45 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen "ZSŠ"), protože směnečný rukojmí není mezi v něm vyjmenovanými osobami. Podle městského soudu proto není povinností vedlejší účastnice jako majitelky tzv. nuzné směnky podávat zprávu o odepřeném zaplacení směnky směnečným rukojmím. 5. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé potvrdil, přičemž pouze upřesnil, že se předmětný směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti vůči stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi (a to právě proto, že výstavce proti němu námitky neuplatnil); současně vrchní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27 394,40 Kč. 6. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve zdůraznil, že s ohledem na zrušení třídenní lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.) a též s ohledem na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 376/11 (N 12/68 SbNU 177) je nutno považovat za včasné námitky i tvrzení stěžovatelky vznesené (ještě) při prvém ústním jednání konaném před městským soudem; současně však vrchní soud konstatoval, že podle protokolu z tohoto jednání stěžovatelka okruh svých námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nerozšířila, pouze navrhla provést dokazování, aniž by skutkově uvedla, k jakým skutečnostem mají být navržené důkazy provedeny. Vrchní soud se navíc ztotožnil se závěrem městského soudu, že předmětná směnka je platnou vlastní směnkou, kterou stěžovatelka a vedlejší účastník podepsali jako avalisté a že jde o směnku k tam uvedené leasingové smlouvě, což je z ní zjevné; s odkazem na čl. I. § 53 odst. 1 ZSŠ proto neměla vedlejší účastnice povinnost předmětnou směnku avalistům předkládat a ani jim sdělovat, že směnka nebyla proplacena, neboť notifikace není v takovém případě s ohledem na čl. I. § 45 ZSŠ povinná. V řízení přitom podle vrchního soudu nebylo prokázáno, že předložená směnka byla původně vystavena jako blankosměnka k zajištění závazků z leasingové smlouvy, soudu byla předložena již úplná vlastní směnka. Jelikož existence vyplňovacího práva nebyla v řízení prokázána, nelze podle vrchního soudu uvést, zda směnka byla, či nebyla vyplněna v souladu se směnečným ujednáním. Za této situace vrchní soud nemohl ani zkoumat, zda má směnka zajišťující charakter a zda stěžovatelka byla, či nebyla účastna kauzálního vztahu. Stěžovatelčiny námitky jsou totiž příliš obecné a nebyly ani při prvém jednání před městským soudem konkretizovány. Vrchní soud proto uzavřel, že se vedlejší účastnice podáním žaloby vůči výstavci směnky i proti avalistům nedopustila výkonu práv, jenž by byl v rozporu s dobrými mravy, jelikož směneční rukojmí jsou zavázáni jako ten, za koho se zaručili, a majitel směnky může podle čl. I. § 47 ZSŠ žádat plnění na každém z nich nebo jen na několika z nich či na všech dohromady. Je přitom právem majitele směnky rozhodnout, zda se se svojí žalobou na vydání směnečného platebního rozkazu obrátí na soud ihned po splatnosti směnky (či později) a zda nárok uplatní jen vůči některému ze směnečně zavázaných dlužníků nebo vůči všem současně. 7. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť došel k závěru, že rozsudek vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uvedla-li stěžovatelka v dovolání, že je má za přípustné k řešení otázek (ne)určitosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a (ne)provedení navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení připomněl, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) nese žalovaný směnečný dlužník a že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá, přičemž žalovaný nemůže - se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu - po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. V návaznosti na to Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k neurčitosti stěžovatelčiných (kauzálních) námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu je řešení otázek (ne)provedení navržených důkazů a (ne)správnosti hodnocení soudy provedených důkazů (týkajících se kauzy směnky) právně nevýznamné. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy poskytly ochranu neexistujícímu právu, přičemž zcela pominuly její obranu, když vůbec nezohlednily námitku protismluvního doplnění blankosměnky, vzaly za správné vedlejší účastnicí v žalobě tvrzené nepravdivé skutečnosti a neprovedly jí navrhované důkazy, jimiž by mohla uplatnit své právo na obranu. Stěžovatelka přitom tvrdí, že již z předmětné směnky je zřejmé, že šlo o "kauzální blankosměnku", podle stěžovatelky proto bylo na vedlejší účastnici, aby v řízení předložila dohodu o vyplňovacím právu a současně, aby v žalobě uvedla, na základě čeho byla směnka vyplněna; až pokud žalobce tyto své procesní povinnosti řádně splní, je na žalovaném - avalovi, aby ve stanovené lhůtě předložil konkrétní námitky proti způsobu vyplnění směnky a výši směnečné sumy. 9. Nadto stěžovatelka vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčen