III.ÚS 4154/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4154/16 ze dne 27. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Jemelíka, zastoupeného JUDr. Alenou Kojzarovou, advokátkou, sídlem Uhy 108, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 9 As 250/2016-20 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2016 č. j. 11 A 99/2016-26, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 17 odst. 1 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka jako žalovaného správního orgánu, neboť nerozhodl o jeho stížnosti ze dne 13. 6. 2016, podané ve věci žádosti o informace podle § 16a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"). Na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku stěžovatel zaslal soudu žádost o osvobození od soudních poplatků a vyplněné a zestručněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků; v něm uvedl, že nemá žádný majetek a že jeho jediným příjmem je starobní důchod ve výši 7 148 Kč měsíčně, což doložil listinou České správy sociálního zabezpečení potvrzující poskytování dávek. 3. Usnesením městského soudu ze dne 7. 9. 2016 č. j. 11 A 99/2016-26 nebylo stěžovateli osvobození od soudních poplatků přiznáno. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel doložil soudu, že jeho majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Ani nemajetnému účastníku však nemůže být osvobození od soudních poplatků přiznáno zcela "automaticky". Městský soud poukázal na to, že z úřední činnosti je soudu známo, že stěžovatel vede s různými veřejnými institucemi celou řadu sporů týkajících se poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují jako spory soudní. V posuzované věci jde o spor týkající se žádosti o poskytnutí souboru informací ve věci podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného J. J. V žádosti stěžovatel položil následující otázky: 1) Jaký byl důvod tak dlouhé doby prověřování podnětu; 2) Pokud byl podnět postoupen k prověření státnímu zastupitelství, požádal o sdělení, které státní zastupitelství to bylo, který státní zástupce vypracoval stanovisko a jak dlouho věc "ležela" na státním zastupitelství; 3) Jaké důvody vedly k zamítnutí podnětu. Tyto otázky nejsou dle soudu takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, jeho majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí, neboť nic takového z podané žaloby ani žádosti o osvobození od soudních poplatků nevyplývá. Jde naopak o spory vyvolané zřejmě jeho zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Takové spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za něj nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků. Městský soud proto dospěl k závěru, že bylo na místě odepřít stěžovateli dobrodiní institutu osvobození od soudních poplatků, a proto mu osvobození od nich nepřiznal. 4. Kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného usnesení městského soudu. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2016 č. j. 9 As 250/2016-20 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta (výrok I.) a ve výroku II. bylo rozhodnuto, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění rozsudku ztotožnil se závěry městského soudu, který postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu vztahující se k předmětné věci; přihlédl k povaze nyní posuzované věci, která odpovídá charakteru judikaturou vymezených důvodů pro odepření osvobození od soudních poplatků i přes splnění formálních zákonných podmínek. Nejvyšší správní soud uvedl, že žádost o informace týkající se podnětu stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného J. J. se nevztahuje k jeho právní sféře (netýká se hájení jeho práv), ani k jeho životní sféře (netýká se ani nepřímo jeho majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí). Ostatně stěžovatel tuto skutečnost ani žádným způsobem nenamítá. Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že jde o spor vyvolaný zřejmě stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti týkající se trestního řízení a fungování veřejných institucí. I za situace, kdy u stěžovatele byly jinak objektivně dány důvody pro osvobození od soudních poplatků, lze podle Nejvyššího správního soudu považovat za spravedlivé a legitimní, jestliže mu městský soud osvobození od soudních poplatků nepřiznal, neboť dobrodiní tohoto osvobození nelze zneužívat k volnému a nijak neomezenému vedení soudních sporů. Nejvyšší správní soud uzavřel, že rozhodl-li se stěžovatel vést množství sporů se správními orgány, je na místě, aby se rovněž sám podílel na nákladech, které tím v justičním aparátu vyvolává. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "rozhodnutí obou zúčastněných soudů je vadné, protože je v rozporu s mravní zásadou, že lhát se nemá, vycházející z Desatera". Napadená rozhodnutí dále podle stěžovatele odporují dobrým mravům dle § 580 odst. l zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stěžovatel namítá, že městský soud na výzvu Nejvyššího správního soudu opřel své tvrzení o vysokém počtu správních řízení, vyvolaných stěžovatelem, týkajících se svobodného přístupu k informacím, o údaje z dlouhého časového úseku deseti let od roku 2004 do roku 2014. Uvedl čtyři spisové značky, z toho jednu z roku 2014 a tři z roku 2004, z nichž jedna se uvádí v rozsudku kasačního soudu dvakrát. Sporu kvůli bránění svobodnému přístupu k informacím se ve skutečnosti týká pouze sp. zn. 3 A 46/2014 a jde o věc, ve které byl stěžovatel jako žalobce úspěšný a mimo to byl osvobozen od povinnosti uhradit soudní poplatky. Zbývající tři spisové značky se týkají jeho obrany proti odebrání živnostenských listů a byly projednány ve společném řízení. Z toho plyne, že stěžovatel v rozpětí deseti let žaloval jednou ve věci svobodného přístupu k informacím a fakticky jednou kvůli odebrání živnostenských listů. Tvrzení městského soudu je tak podle stěžovatele prokazatelně nepravdivé. Nejvyšší správní soud nevěnoval vyjádření městského soudu přiměřenou pozornost. Nezkoumal, co se skrývá za uvedenými spisovými značkami a použil nepravdivé informace městského soudu ke škodě stěžovatele. 6. Stěžovatel namítá, že v důsledku nesprávného postupu obou soudů byl krácen v právu na informace dle čl. 17 odst. 1 Listiny. Současně správní soudy poskytly nedůvodnou ochranu vedlejšímu účastníkovi, který je povinen dle čl. 17 odst. 5 Listiny poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti. Vynucováním zaplacení soudního poplatku, který je vzhledem k příjmům stěžovatele nepřiměřeně vysoký, správní soudy ztížily stěžovateli využití práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena