III.ÚS 4194/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4194/18 ze dne 28. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelky K. N., zastoupené opatrovnicí J. N., dále zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 25 Cdo 3157/2018-328, ze dne 26. 9. 2018 č. j. 25 Cdo 179/2018-217, ze dne 31. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 3094/2017-272 a ze dne 31. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 1707/2017-492, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a A) J. N., B) E. N., C) Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, a D) Generali České pojišťovny a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavními stížnostmi vedenými pod sp. zn. III. ÚS 4194/18, II. ÚS 4211/18, IV. ÚS 386/19 a I. ÚS 387/19 stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a z důvodu tvrzeného porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatelka podala celkem čtyři ústavní stížnosti, které byly doručeny Ústavnímu soudu ve dnech 19. 12. 2018, 20. 12. 2018 a 30. 1. 2019 proti rozsudkům Nejvyššího soudu. Tato rozhodnutí byla vydána v řízeních majících stejný skutkový základ a stejné účastníky řízení a v ústavních stížnostech byla uplatněna identická argumentace, pročež Ústavní soud usnesením ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4194/18 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) tyto věci spojil ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. III. ÚS 4194/18. 3. Stěžovatelce bylo protiprávním jednáním právního předchůdce vedlejšího účastníka C) (Nemocnice s poliklinikou Příbram) způsobeno při jejím porodu závažné poškození zdraví s trvalými následky (poškození mozku), přičemž tato nemocnice byla uznána odpovědnou za škodu rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 2. 1997 č. j. 9 C 80/95-75 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 12. 1997 č. j. 23 Co 377/97-91 a byla jí uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 892 331,20 Kč jako náhradu škody za bolestné, ztížení společenského uplatnění a nákladů spojených s léčením. Stěžovatelčin současný zdravotní stav jí nedovoluje samostatně vykonávat jakoukoli činnost, potřebuje asistenci, vyžaduje neustálou celodenní péči a pomoc rodičů. 4. V nyní posuzovaných věcech se stěžovatelka spolu se svými rodiči [vedlejší účastníci A) a B)] žalobami u okresního soudu domáhala na vedlejším účastníku C) za účasti vedlejšího účastníka D) jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného náhrady škody v podobě účelně vynaložených nákladů na léčení stěžovatelky podle § 499 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"). Konkrétně stěžovatelka požadovala náhradu nákladů vynaložených na zajištění pomoci při základních životních úkonech a na zajištění chodu její domácnosti za roky 2011 a 2012 (rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1707/2017-492), za první pololetí roku 2013 (rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3157/2018-328), za druhé pololetí roku 2013 (rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3094/2017-272) a za první pololetí roku 2015 (rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 179/2018-217). 5. Ve všech uvedených řízeních obecné soudy přiznaly stěžovatelce (případně jejím rodičům) náhradu účelných nákladů spojených s léčením v prokázaném rozsahu a současně dospěly k závěru, že od této je nutno odečíst příspěvek na péči poskytovaný stěžovatelce podle § 7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen "zákon o sociálních službách"), ve výši 12 000 Kč měsíčně. Tento právní závěr v napadených rozsudcích odůvodnil Nejvyšší soud následovně. 6. Výklad rozsahu nároků daných úpravou v § 449 občanského zákoníku byl rozšířen zejména rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 tak, že pod náklady léčení podřadil nejen výdaje, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo (zdravotní stav je stabilizovaný), avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení § 449 odst. 1 občanského zákoníku je proto třeba vykládat šířeji tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodné události, dále ovšem též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat. Smyslem citovaného ustanovení je dát osobě poškozené na zdraví, jejíž možnosti sebeobsluhy jsou omezeny či zcela ztraceny, prostředky k tomu, aby si zaopatření tohoto typu dokázala zabezpečit. Při vědomí takto vymezeného charakteru nároku a povahy poskytované náhrady se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je odůvodněno, aby výše náhrady byla snížena o částky poskytované poškozenému státem formou příspěvku na péči podle zákona o sociálních službách. Podle § 7 zákona o sociálních službách se příspěvek na péči poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Podle § 21 odst. 2 písm. d) zákona o sociálních službách příjemce příspěvku je povinen využívat příspěvek na zajištění potřebné pomoci osobou blízkou nebo asistentem sociální péče nebo dětským domovem anebo speciálním lůžkovým zdravotnickým zařízením hospicového typu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení výplata příspěvku může být po předchozím písemném upozornění zastavena, příspěvek může být odňat nebo nepřiznán, jestliže žadatel o příspěvek, oprávněná osoba nebo jiný příjemce příspěvku nesplní některou povinnost uvedenou v odstavci 1 a 2. Nejvyšší soud vzal v úvahu, že dovolatelé poukázali na rozsudek ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 (č. 68/2007 Sbírky), v němž Nejvyšší soud dovodil, že není žádného zákonného důvodu snižovat rozsah náhrady škody o příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, vyplácený pečující osobě podle § 80 a násl. zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen "zákon o sociálním zabezpečení"), neboť vyšel z toho, že účelem této dávky je motivovat osoby blízké k poskytování celodenní péče poškozenému, a náleží mu tedy ze zcela jiného právního důvodu, než je ten, na němž je založena povinnost škůdce nahradit škodu. V posuzované věci však šlo podle Nejvyššího soudu o rozdílnou situaci, neboť stěžovatelce nenáleží zmíněný příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, vyplácený pečující osobě, nýbrž přímo jí je poskytován příspěvek na péči podle § 7 a násl. zákona o sociálních službách. Tato sociální dávka sice příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu s účinností od 1. 1. 2007 nahradila, nicméně jejím účelem, jak vyplývá z textu zákona i z důvodové zprávy, je umožnit osobě, jejíž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vyžaduje péči jiných osob, zajištění potřebné pomoci při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti. Poškozenému tedy příspěvek na péči náleží ze stejného důvodu, jako je ten, na němž je založena případná povinnost škůdce nahradit škodu v podobě vynaložených nákladů na péči, a slouží témuž účelu. Účelovost příspěvku se pak jednoznačně podává i ze zákonem stanovené povinnosti příjemce (poškozeného) využívat jej jedině k zabezpečení si potřebné pomoci, přičemž nedodržení této povinnosti je sankcionováno zastavením výplaty či dokonce odnětím příspěvku. Nejvyšší soud dále uvedl, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12 (N 14/68 SbNU 201), v němž Ústavní soud vyslovil, že povinnost k náhradě škody nemůže být snížena proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči; tento závěr byl však vyvozen z předchozí judikatury Nejvyššího soudu (srov. citované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, vztahující se k jinému právnímu předpisu), a nezohledňuje dostatečně účel příspěvku v rámci odlišně koncipovaných sociálních služeb, které stát osobám v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu prostřednictvím státního rozpočtu zajišťuje. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11