III.ÚS 432/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 432/15 ze dne 20. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 20. srpna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIPETROL RPA, s. r. o., se sídlem Litvínov, Záluží 1, zastoupené Mgr. Romanem Vojtou, LL. M., advokátem, adresou pro doručování WEIL, GOTSHAL & MANGES s. r. o., advokátní kancelář, Křižovnické nám. 193/2, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2014 č. j. 15 A 53/2010-167 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 1 Aps 14/2013-91, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 9. 2. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, se UNIPETROL RPA, s. r. o. se sídlem v Litvínově (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu byla porušena základní práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 2, čl. 89 odst. 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, a tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 A 53/2010, vyplývají následující skutečnosti. Dne 2. 10. 2006 podala žalobkyně k Finančnímu úřadu v Litvínově (dále jen "finanční úřad") přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2005, v němž vyčíslila daňovou povinnost na 335.873.460,- Kč. Finanční úřad stanovil dne 4. 10. 2006 daňovou povinnost žalobkyně na základě podaného daňového přiznání podle § 46 odst. 5 tehdy platného a účinného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"), pod č. j. 43952/2783. Proti konkludentnímu vyměření daně se žalobkyně dne 1. 11. 2006 odvolala. Dne 17. 1. 2007 autoremedurním rozhodnutím č. j. 2130/07/207971/2783 finanční úřad o podaném odvolání rozhodl tak, že rozhodnutí o konkludentně vyměřené dani částečně změnil a stanovil žalobkyni daňovou povinnost ve výši 336.274.120,- Kč. I proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala. Dne 13. 7. 2007 rozhodnutím č. j. 9179/07-1200 Finanční ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen "finanční ředitelství") o podaném odvolání rozhodlo tak, že rozhodnutí finančního úřadu ze dne 17. 1. 2007 č. j. 2130/07/207971/2783 změnilo a stanovilo žalobkyni daňovou povinnost ve výši 324 944.880,- Kč. Dne 4. 2. 2009 rozsudkem č. j. 15 Ca 176/2007-65 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "správní soud") rozhodnutí finančního úřadu ze dne 17. 1. 2007 č. j. 2130/07/207971/2783 a rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 13. 7. 2007 č. j. 9179/07-1200, zrušil. Správnost tohoto postupu potvrdil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2009 č. j. 1 Afs 49/2009-109. Po vrácení věci pokračoval finanční úřad v zahájeném daňovém řízení. Dne 11. 2. 2010 pod č. j. 7299/10/207971505865 žalobkyni vyzval k doplnění podaného odvolání, k prokázání oprávněnosti čerpání investiční pobídky a k doložení dalších důkazů ve lhůtě 15 dnů, následně prodloužené do 15. 3. 2010. Dne 15. 3. 2010 podala žalobkyně námitku proti postupu správce daně, a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dovozovala nemožnost pokračování v předmětném daňovém řízení po zrušení předchozích rozhodnutí správními soudy, a tím pádem i nezákonnost vydané výzvy. Žalobkyně se poté správní žalobou podanou u správního soudu dne 11. 6. 2010 proti finančnímu úřadu (první žalovaný) a proti finančnímu ředitelství (druhý žalovaný) domáhala ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu s tvrzením, že vedení daňového řízení ze strany finančního úřadu a finančního ředitelství o daňové povinnosti žalobkyně za rok 2005, zahájené dne 2. 10. 2006 podáním přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005, bylo v době od 11. 2. 2010, kdy byla žalobkyni doručena výzva finančního úřadu ze dne 11. 2. 2010, až do dne 1. 11. 2010, kdy bylo žalobkyni doručeno rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 27. 10. 2010, nezákonným zásahem. Stěžovatelka argumentovala tím, že rozhodnutí daňových orgánů ze dne 17. 1. 2007 a ze dne 13. 7. 2007 byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "správní soud") ze dne 4. 2. 2009 č. j. 15 Ca 176/2007-65, na který navazoval rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen "kasační soud") ze dne 26. 8. 2009 č. j. 1 Afs 49/2009-109. Daňové orgány pokračovaly v daňovém řízení, podle přesvědčení stěžovatelky, nezákonně. Dne 16. 10. 2013 rozsudkem č. j. 15 A 53/2010-106 správní soud ve vztahu ke Specializovanému finančnímu úřadu, se sídlem v Praze (dříve finanční úřad, první žalovaný) žalobu odmítl pro opožděnost (výrok I); dále určil, že vedení daňového řízení ze strany původně žalovaného finančního ředitelství (nyní Odvolací ředitelství se sídlem v Brně, druhý žalovaný) o daňové povinnosti žalobkyně za rok 2005 bylo od 25. 6. 2010 do 1. 11. 2010 nezákonným zásahem (výrok II), zamítl návrh na určení, že ze strany finančního ředitelství docházelo vůči žalobkyni k nezákonnému zásahu od 11. 2. 2010 do 24. 6. 2010 (výrok III), rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok V) a o nákladech řízení (výroky IV a VI). Proti tomuto rozsudku podali kasační stížnost žalobkyně a Odvolací finančního ředitelství, se sídlem v Brně (druhý žalovaný). Dne 21. 1. 2014 rozsudkem č. j. 1 Aps 14/2013-91 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") o kasační stížnosti žalobkyně a druhého žalovaného proti rozsudku správního soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 15 A 53/2010-106, rozhodl tak, že citovaný rozsudek zrušil ve výrocích II a VI, a věc v tomto rozsahu vrátil správnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I), kasační stížnost žalobkyně zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky III a IV). Dne 16. 10. 2014 usnesením sp. zn. III. ÚS 1305/14 Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky proti výše zmíněnému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 1 Aps 14/2013-91, a proti výrokům I, III, IV, V a VI rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 15 A 53/2010-106, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Nabytím právní moci shora citovaného rozsudku kasačního soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 1 Aps 14/2013-91 bylo pravomocně ukončeno řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému; rovněž došlo k pravomocnému ukončení soudního řízení ve vztahu k návrhu na určení, že v období od 11. 2. 2010 do 24. 6. 2010 docházelo ze strany finančního ředitelství k nezákonnému zásahu vůči žalobkyni. Předmětem řízení zůstala pouze otázka, zda vedení daňového řízení ze strany finančního ředitelství o daňové povinnosti žalobkyně za rok 2005 bylo v období od 25. 6. 2010 do 1. 11. 2010 nezákonným zásahem. Dne 8. 12. 2014 č. j. 15 A 53/2010-167 správní soud žalobu proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o žalobě a o kasační stížnosti (výrok II). V odůvodnění obsáhle citoval z předcházejícího rozsudku kasačního soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 1 Aps 14/2013-91, a poukázal na ustanovení § 110 odst. 4 s. ř. s. o vázanosti správního soudu právním názorem kasačního soudu vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí. Konstatoval, že autoremedurní rozhodnutí finančního úřadu ze dne 17. 1. 2007 bylo rozhodnutím odvolacím, a tudíž ani zrušení tohoto autoremedurního rozhodnutí a odvolacího rozhodnutí finančního ředitelství rozsudkem správního soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 15 A 53/2010-106, nezaložilo překážky pro další pokračování daňového řízení ve smyslu závěrů obsažených v rozhodnutích kasačního soudu ze dne 14. 4. 2009 č. j. 8 Afs 15/2007-75, a ze dne 24. 11. 2009 č. j. 1 Aps 2/2008-76, neboť rozhodnutí ve vyměřovacím řízení zůstalo nedotčeno a byla zrušena pouze rozhodnutí vydaná v řízení odvolacím. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně zrekapitulovala skutkový stav a dosavadní průběh řízení, a za nesprávný označila názor kasačního soudu, jímž byl správní soud vázán - tj. že zrušení autoremedurního rozhodnutí finančního úřadu ze dne 17. 1. 2007 a odvolacího rozhodnutí finančního ředitelství 13. 7. 2007 rozsudkem správního soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 15 A 53/2010-106, nezaložilo překážky pro další pokračování daňového řízení. Vyjádřila přesvědčení, že oba v její věci rozhodující soudy se "svévolně a k újmě stěžovatele odchýlily od standardního pojetí institutu autoremedury v právním řádu", a s těmito názory podrobně polemizovala v části III ústavní stížnosti. Tvrdila, že pokud daňové orgány v rozporu se základními principy, funkcí a obecně přijímaným vý