III.ÚS 447/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 447/21 ze dne 25. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LAVANA, a. s., sídlem Lesní 158, Třeboň II, zastoupené JUDr. Ing. Janem Kotilem, advokátem, sídlem Krajinská 251/16, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020, č. j. 32 Cdo 698/2019-337, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2018, č. j. 29 Co 11/2018-316, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 290/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 5. 2017, č. j. 13 C 248/2001-274, bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky o zaplacení částky 155 714 006 Kč s příslušenstvím tak, že nároky stěžovatelky na náhradu škody vůči vedlejší účastnici jsou co do základu opodstatněné. Obvodní soud dovodil, že stěžovatelka do 9. 2. 1998 splnila všechny podmínky soutěže a legitimně tedy očekávala, že Ministerstvo zdravotnictví (dále též jen "zakladatel") v souladu s § 11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."), a s rozhodnutím o privatizaci ze dne 20. 8. 1996 přistoupí k převodu privatizovaného majetku na Fond národního majetku (dále jen "FNM"), který byl v souladu s podmínkami soutěže připraven k následnému převodu majetku na stěžovatelku jako vítěze soutěže. Odpovědnost vedlejší účastnice opřel o ustanovení § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, s odůvodněním, že stát se dopustil pochybení při nakládání se svým majetkem, za nějž odpovídá podle obecných předpisů o náhradě škody, nikoliv podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť se nejednalo o výkon veřejné moci. Dále dovodil, že pokud zakladatel nedostál své povinnosti převést privatizovaný majetek na FNM, když nebyly tvrzeny žádné skutkové okolnosti, které by tomu bránily, zmařil tím převod majetku z FNM na stěžovatelku. Nebýt uvedeného porušení zákonné povinnosti, nabyla by předmětné majetkové hodnoty ve veřejné soutěži stěžovatelka, složená kauce by byla započtena na kupní cenu a stěžovatelce by nevznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá. Námitku promlčení, vznesenou vedlejší účastnicí, shledal za rozpornou s dobrými mravy. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 29 Co 11/2018-316, rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazu kontrolním závěrem NKÚ doplnil skutkový stav posuzované věci. Neztotožnil se se závěrem obvodního soudu, že Ministerstvo zdravotnictví postupovalo v rozporu s § 11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., nepřevedlo-li v reakci na dopis FNM ze dne 11. 2. 1998 majetek na FNM. Naopak uzavřel, že porušení právní povinnosti České republiky vůči stěžovatelce tím, že Ministerstvo zdravotnictví neumožnilo FNM převést na stěžovatelku předmětný majetek, nelze dovodit, protože Česká republika až do okamžiku převodu měla možnost orgánem k tomu povolaným rozhodnout o změně způsobu privatizace, a v okamžiku, kdy FNM žádal o převod majetku za účelem jeho převodu na stěžovatelku, stát o změně způsobu privatizace vážně uvažoval. Chybí proto první podmínka odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu, jejíž náhrady se stěžovatelka nyní domáhá, a to porušení právní povinnosti stěžovatelkou tvrzeným způsobem. 4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, č. j. 32 Cdo 698/2019-337, bylo podle § 243d odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu dovolání stěžovatelky zamítnuto. Nejvyšší soud připustil k dovolacímu přezkumu pouze otázku vyplývající z dovolací argumentace, zda zakladatel státního podniku poruší právní povinnost, nevyjme-li část majetku podniku ke dni určenému FNM v situaci, kdy ještě předtím, než jej FNM požádal o vynětí části majetku k určenému dni, předložil vládě návrh na změnu rozhodnutí o způsobu privatizace, neboť jde o otázku, na jejímž řešení rozhodnutí městského soudu závisí a která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Nejvyšší soud vyšel z příslušného znění § 10 odst. 7, 8 zákona č. 92/1991 Sb., podle kterého orgán příslušný k rozhodování o privatizaci mohl rozhodnout o změně způsobu privatizace, a to až do převodu privatizovaného majetku na FNM. Vládě tudíž příslušelo rozhodnutí o změně způsobu privatizace z prodeje formou veřejné soutěže na přímý prodej, resp. bezúplatný převod, jak tomu bylo v nyní posuzovaném případě. Nejvyšší soud se přiklonil k závěru městského soudu, že nelze posoudit jako protiprávní jednání zakladatele privatizovaného státního podniku, který nevyjmul část majetku podniku ke dni určenému FNM v situaci, kdy ještě předtím, než jej FNM požádal o vynětí části majetku k určenému dni, předložil vládě návrh na změnu rozhodnutí o způsobu privatizace, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Další stěžovatelkou předkládané otázky Nejvyšší soud neshledal přípustnými. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v úvodu shrnuje skutkový stav posuzované věci. Následně uvádí přehled různých soudních řízení, jejichž prostřednictvím se snažila docílit dokončení procesu privatizace v její prospěch. V těchto řízeních nebyla stěžovatelka úspěšná, neboť obecné soudy shledaly, že v jednotlivých řízeních uplatněné nároky nejsou z pohledu hmotného práva dány. V nyní posuzovaném řízení se stěžovatelka domáhala vůči České republice nároku na náhradu škody vzniklé jí v souvislosti s její účastí v soutěži v důsledku nesprávného a nezákonného úředního postupu orgánů státu, a to Ministerstva financí, Ministerstva zdravotnictví a vlády. Nesprávný úřední postup stěžovatelka spatřovala především v postupu Ministerstva zdravotnictví, které nepřevedlo privatizovaný majetek na FNM a tento jej v důsledku toho nemohl převést dále na stěžovatelku, ale i v postupu vlády, a to pokud jde o to, že změnu rozhodnutí o způsobu privatizace učinila až poté, co byl proces soutěže započatý na základě původního rozhodnutí o privatizaci a zákona o privatizaci ve smyslu tehdy platného obchodního zákoníku dokončen a stěžovatelka byla ze strany FNM vyhlášena vítězem soutěže, přičemž má za to, že pro změnu rozhodnutí o privatizaci ve smyslu § 10 zák. č. 92/1991 Sb. nebyly splněny zákonné podmínky. 6. Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na legitimní očekávání nabytí majetku tím, že poté, co se účastnila obchodní veřejné soutěže vyhlášené FNM a její soutěžní návrh byl vyhodnocen jako vítězný, důvodně očekávala, že se buď stane vlastníkem privatizovaného majetku, k čemuž z důvodu postupu orgánů státu nedošlo, nebo jí bude alespoň nahrazena škoda, která jí v této souvislosti vznikla. Pochybení se dopustilo Ministerstvo zdravotnictví, které jako zakladatel nepřevedlo v souladu s § 11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. privatizovaný majetek na FNM. Zákon č. 92/1991 Sb. neumožňuje zakladateli vyčkávat na nějaké další skutečnosti, ale stanoví povinnost převést majetek na FNM bez dalšího ke dni, který FNM určí. Ospravedlnit tento postup nemohlo ani usnesení vlády ze dne 18. 2. 1998, neboť nešlo o rozhodnutí o změně způsobu privatizace podle zákona. Stěžovatelka oprávněnost svého nároku opírá o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2001, č. j. 29 Cdo 2853/99-75, kde Nejvyšší soud nárok na náhradu škody za jednání orgánů státu v procesu privatizace výslovně připouští, přičemž konstatoval, že nevyjme-li zakladatel na základě privatizačního rozhodnutí majetek ke dni určenému FNM, poruší tím zákonem stanovenou povinnost. 7. Protiprávnost postupu orgánů státu spatřuje též v tom, že veřejná soutěž, včetně jednání ve věci uzavření kupní smlouvy, dospěla do takového stadia, které odůvodňuje stěžovatelčinu dobrou víru, že smlouva bude uzavřena. Namísto toho došlo k jednostrannému ukončení jednání o uzavření smlouvy. 8. Stěžovatelka má rovněž za to, že došlo k porušení zásady rovnosti, neboť neexistují žádné objektivní a rozumné důvody pro to, aby jí byl odepřen nárok na náhradu škody vzniklé jí v souvislosti s účastí v soutěži, resp. nenabytí privatizovaného majetku, jen proto, že stát jednal v rámci autonomi