III.ÚS 450/24 – Ústavní soud

III.ÚS 450/24 ze dne 22. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Dennyho Baloga, zastoupeného JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, se sídlem Údolní 33, Brno, proti výroku II, výroku III, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě nákladů řízení státu přesahující částku 308,20 Kč a výroku IV rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2023, č. j. 15 Co 58/2023-395, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Miroslava Jurigy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byly zrušeny v záhlaví specifikované nákladové výroky rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). 2. Vedlejší účastník se domáhal žalobou podanou v roce 2019 zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke konkrétním nemovitostem (pozemky a rodinný dům na jednom z nich). Stěžovatel a vedlejší účastník byli oba spoluvlastníci nemovitostí, každý s podílem ideální 1/2. Danému řízení předcházelo řízení o vypořádání stejného spoluvlastnictví zahájené na návrh stěžovatele, které však bylo v roce 2019 zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelem. 3. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 8. 2022, č. j. 17 C 138/2019-342, bylo spoluvlastnictví zrušeno, předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, kterému bylo uloženo zaplatit stěžovateli 3 356 660 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a každému z účastníků bylo uloženo zaplatit České republice na nákladech řízení částku 308,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). K nákladům řízení okresní soud uvedl, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci. Zároveň neshledal důvody, které by výjimečně mohly postup podle ustanovení § 142 odst. 3 odůvodňovat. 4. Odvolání podali stěžovatel i vedlejší účastník. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil. Ústavní stížností napadenými výroky však změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích o nákladech řízení a to tak, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníkovi) na nákladech řízení částku 313 015,76 Kč (výrok II), České republice - Okresnímu soudu v Břeclavi na nákladech státu 616,40 Kč (výrok III) a žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 93 520,90 Kč (výrok IV). Krajský soud dospěl k závěru, že v daném případě existují okolnosti odůvodňující, aby žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení, přičemž tyto okolnosti v bodě 17 napadeného rozhodnutí blíže rozvádí. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými výroky krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny. 6. Rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení je dle stěžovatele překvapivé. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nákladech řízení, aniž by na možnost takové změny upozornil a umožnil stěžovateli se k této otázce vyjádřit, případně i předložit nové důkazy. Důvody překvapivého rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení se stěžovatel dozvěděl až z písemného vyhotovení rozsudku. 7. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že sice popisuje řadu okolností, které jej vedly ke změně výroku o nákladech řízení, ale nikde určitě a jednoznačně neuvádí, zda je považuje za okolnosti ospravedlňující výjimku předvídanou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Krajský soud popisované okolnosti vymezuje jako "skutečnosti, (které) ve svém souhrnu vedou k závěru, že žalobci je třeba přiznat právo na náhradu nákladů řízení". Stěžovateli není jasné, zda je krajský soud považoval za okolnosti svědčící o obstrukčním chování stěžovatele, o nezájmu stěžovatele o konstruktivní řešení věci nebo o stěžovatelově šikanózním výkonu práva. 8. Stěžovatel se následně v ústavní stížnosti vyjadřuje k jednotlivým okolnostem zmíněným krajským soudem v odůvodnění. Tvrdí, že původní žalobu v roce 2019 byl nucen vzít zpět pod vlivem podstatné změny okolností a nic nesvědčí o jeho obstrukčním chování, či jeho nezájmu o řešení věci, ani o šikanózním výkonu práva. Soud nevzal v potaz to, že stěžovatel byl v době řízení nezletilý. Soud též opomněl přihlédnout k tomu, že stěžovatel navrhoval v nynějším řízení o žalobě vedlejšího účastníka rozdělení na dvě bytové jednotky, s čímž vedlejší účastník nesouhlasil. Alternativně navrhoval, aby soud spoluvlastnictví k nemovitostem zrušil a přikázal je do jeho výlučného vlastnictví s tím, že by jej zavázal k zaplacení žalobci adekvátní finanční náhrady. 9. Nelze říci, že by jeden účastník řízení byl procesně úspěšnější než druhý. Stěžovatel považuje za nepodložené, nepravdivé a spekulativní skutkové zjištění, že "zatímco žalobce v řízení nepopíral, že vlastní další nemovitost, kterou by bylo třeba k bydlení upravit, žalovaný [stěžovatel] tvrdil, že nemá jinou možnost bydlení, přestože rodiče žalovaného vlastní stavbu rodinného domu". Stěžovatel uvádí, že se mu až v průběhu odvolacího řízení podařilo zakoupit pozemek, kupní cenu zaplatili zákonní zástupci stěžovatele [v té době nezletilého - pozn. ÚS], poté získali stavební povolení na rodinný dům a začali stavět. Dům však není dokončený, zkolaudovaný, ani způsobilý k bydlení. Pokud tyto skutečnosti odvolací soud považoval za významné ve vztahu k chystané změně rozhodnutí o nákladech řízení, měl dát stěžovateli možnost je dotvrdit a doložit, což neučinil. 10. Závěr krajského soudu, že "z důvodů na straně žalovaného [stěžovatele] bylo jednání několikrát odročováno, což se odrazilo na délce řízení", považuje stěžovatel za neúplné a nesprávné. Vysvětluje důvody jednotlivých odročení a uvádí, že soud též třikrát odročoval z důvodů na straně vedlejšího účastníka. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyjádření účastníka řízení. 13. Krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že si je vědom judikatury Ústavního soudu ve věci nákladů řízení v řízeních o vypořádání podílového spoluvlastnictví, okresní soud na ni ostatně odkazoval. Krajský soud však má za to, že zde byly dány výjimečné okolnosti pro přiznání náhrady nákladů řízení tak, jak to plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu. Tyto důvody jsou v bodě 17 odůvodnění napadeného rozsudku rozvedeny. 14. Rozhodnutí o nákladech řízení nemohlo být pro stěžovatele (žalovaného) překvapivé. O nákladech řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti a není vázán návrhy účastníků řízení. Proti rozhodnutí okresního soudu podal odvolání i vedlejší účastník (žalobce), a to právě proti výroku o nákladech řízení. Odvolání bylo stěžovateli zasláno, ten však na něj písemně nereagoval. Vedlejší účastník v odvolání podrobně rozvedl důvody pro změnu nákladového výroku, stěžovateli muselo být zřejmé, že otázka nákladů řízení je mezi účastníky sporná, nemohl očekávat, že se odvolací soud nebude odvoláním žalobce zabývat a jím uváděné důvody pomine. Důvody, pro které vedlejší účastník navrhoval výjimečný postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a které vedly krajský soud ke změně nákladových výroků, vyplývaly z obsahu spisu. 15. Krajský soud nepřehlédl, že se stěžovatel postupně domáhal reálného rozdělení domu, rozdělení domu na bytové jednotky a následně přikázání domu do svého výlučného vlastnictví. I k těmto otázkám bylo vedeno dokazování soudem prvního stupně, což mělo vliv i na délku řízení. Oběma stranám byl znám faktický stav nemovitosti, její dispoziční řešení, přičemž krajský soud přezkoumal závěry okresního soudu o tom, že tento postup nepřichází v úvahu. Nemožnost rozdělení věci vyplývala z výsledků dokazování, tudíž postoj vedlejšího účastníka, na který stěžovatel poukazuje, není významný. 16. K argumentaci týkající se možnosti vlastního bydlení stěžovatele krajský soud dodává, že dle fotografií, jejichž pravost a pravdivost nebyla namítána, byla nemovitost rodičů stěžovatele v době rozhodování odvolacího soud