III.ÚS 4508/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4508/12 ze dne 12. 6. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Mgr. Karla Horáka, zastoupeného Mgr. Barborou Dvořákovou, advokátkou AK se sídlem Jáchymova 2, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2012 č. j. 35 Co 261/2012-211 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. května 2011 č. j. 11 C 181/2008-176, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. listopadu 2012, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 17. ledna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2012 č. j. 35 Co 261/2012-211, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. května 2011 č. j. 11 C 181/2008-176, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 věty první a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. května 2011 č. j. 11 C 181/2008-176 byla žalovaným ad 1) JUDr. Mgr. Karlu Horákovi (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") a ad 2) Miroslavě Horákové uložena povinnost vyklidit byt č. X o velikosti l + l nacházející se ve 4. podlaží domu č. p. XX v P., a vyklizený byt předat žalobkyni Městské části Praha 8, a to do 15 dnů od zajištění přístřeší (výrok pod bodem I). Dále byla uvedeným rozsudkem žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11.080,- Kč. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný ad 1) odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2012 č. j. 35 Co 261/2012-211 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným ad 1) potvrdil (výrok pod bodem I). Dále odvolací soud uložil žalovanému ad 1) povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 3.960,- Kč. II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že oba obecné soudy nesprávně dospěly k závěru, že stěžovatel měl objektivní možnost seznámit se s obsahem výpovědi z nájmu bytu, která mu byla doručována na tehdejší adresu P. dne 13. září 2006. Stěžovatel poukazuje na to, že prokázal, že se na uvedené adrese nezdržoval od června 2006 do ledna 2007 a nemohl předpokládat, že mu na uvedenou adresu byly doručovány písemnosti, tím méně úřední a už vůbec ne výpověď z nájmu bytu. Na této doručovací adrese dispoziční sféra stěžovatele v rozhodném období vůbec neexistovala, nelze tedy dospět k závěru, že doručení bylo perfektní tím, že by se zásilky dostaly do dispoziční sféry stěžovatele. Odvolací soud podle stěžovatele zcela ignoroval prohlášení manželky stěžovatele Miroslavy Horákové ze dne 19. dubna 2012, která písemně soudu stvrdila, že se stěžovatel na předmětné adrese v rozhodném období skutečně nezdržoval a ona sama stěžovatele o došlé poštovní zásilce neinformovala. Podle stěžovatele není vůbec rozhodné, zda zde stěžovatel nebydlel v trvalém úmyslu, či na základě přechodné situace, o níž nebylo možno na samém počátku předpokládat, zda a kdy skončí a zda se vůbec kdy do bytu na adrese P. vrátí. Podle stěžovatele tedy nemohlo dojít k fikci doručení ve smyslu § 45 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Z uvedených důvodů stěžovatel nemohl podat žalobu o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, nikdy mu nezačala běžet šedesátidenní lhůta k takovému úkonu. Uvedeným postupem obecné soudy stěžovateli znemožnily přístup k soudu. Obecné soudy podle stěžovatele rovněž neústavně přisvědčily zcela nezákonnému postupu Městské části Praha 8, která nerozhodla o výpovědi z nájmu bytu podle zákona o obcích. Pokud výpověď nebyla dána se souhlasem Rady městské části (shodně i judikatura Nejvyššího soudu sp. zn. 26Cdo 350/2007), jde o absolutně neplatnou výpověď. Obecné soudy tak zcela vědomě porušily zákon. Poskytly ochranu právu, které na základě absolutně neplatného právního úkonu ani vzniknout nemohlo. Podle stěžovatele nelze souhlasit s tím, že limitujícím faktorem pro přihlížení k absolutně neplatnému úkonu bylo na základě judikatury Nejvyššího soudu uplynutí prekluzivní lhůty. Takový právní úkon, je neplatný od počátku a působí erga omnes. Ačkoli stěžovatel argumentoval, že k absolutně neplatnému právnímu úkonu nelze vůbec přihlížet, resp., že k absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti bez toho, aby se jí kdokoli dovolával, oba obecné soudy toho nedbaly a dokazování o tom vůbec nepřipustily. Stěžovatel dále namítá, že Městské části Praha 8 byly přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů, čímž byla zcela ignorována judikatura Ústavního soudu. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 864/2004 konstatoval, že zásilka s výpovědí se dostala do dispozice žalovaného v souvislosti s prvním doručením zásilky, a to nejpozději ke dni 11. září 2006, kdy pošta uloženou zásilku zaslala zpět žalobkyni z důvodu, že si ji žalovaný nevyzvedl. Ohledně žalovaným namítané absolutní neplatnosti výpovědi odvolací soud uzavřel, že pokud nebyla podána žaloba o určení neplatnosti výpovědi, nelze se v rámci vyklizení bytu otázkou tvrzené absolutní neplatnosti zabývat. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2693/2009, dle kterého výpovědní lhůta podle § 711 odst. 3 ve spojení s § 710 odst. 2 obč. zákoníku začne v této situaci běžet i v případě absolutní neplatnosti výpovědi a že k neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nelze přihlížet až v řízení o vyklizení bytu vedeném na základě žaloby pronajímatele v případech, kdy nájemce, ač povinen (viz § 711 odst. 2 a 4 obč. zákoníku), byt nevyklidil. Odvolací soud dále poukázal na to, že při projednávání odvolání v systému neúplné apelace k novým tvrzením nemohl přihlížet a ani k nim nemohl provádět důkazy; v posuzovaném případě by šlo o důkaz, že žalobkyně dala žalovanému výpověď bez souhlasu Rady městské části. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se tedy důvodně domáhá vyklizení žalovaného z předmětného bytu ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zákoníku, neboť byt užívá bez právního důvodu. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které se posléze staly obsahem ústavní stížnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud vypořádal s námitkou ohledně řádného doručení výpovědi z nájmu bytu, jak