III.ÚS 469/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 469/23 ze dne 14. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Hoffmannové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, č. j. 24 Cdo 2882/2022-659, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2021, č. j. 24 Co 160/2021-605, ve znění opravných usnesení ze dne 14. 7. 2022, č. j. 24 Co 160/2021-642, a ze dne 31. 8. 2022, č. j. 24 Co 160/2021-652, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 3. 2021, č. j. 31 D 590/2014-520, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále též jen "okresní soud") usnesením ze dne 31. 7. 2014, č. j. 31 D 590/2014-3, zahájil řízení o pozůstalosti po Karlu Hoffmannovi, zemřelém dne 13. 7. 2014 (dále též jen "zůstavitel"), a usnesením z téhož dne (č. j. 31 D 590/2014-4) pověřil provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli soudní komisařku JUDr. Bohumilu Račokovou, notářku se sídlem v Kladně. 3. Okresní soud následně nyní napadeným usnesením rozhodl, že jako s účastníky řízení bude dále jednáno se stěžovatelkou jako pozůstalou manželkou (zákonná dědička v první třídě dědiců s právem na jednu třetinu pozůstalosti), s pozůstalou dcerou Ing. Monikou Starostovou (zákonná dědička v první třídě dědiců s právem na jednu třetinu pozůstalosti) a s pozůstalou dcerou Ing. Kateřinou Kinskou (zákonná dědička v první třídě dědiců s právem na jednu třetinu pozůstalosti). Současně okresní soud rozhodl, že se účast pozůstalého vnuka Olivera Starosty, jakožto nepominutelného dědice s právem na povinný díl z pozůstalosti, ukončuje. 4. K odvolání stěžovatelky a Ing. Kateřiny Kinské Krajský soud v Praze (dále též jen "krajský soud") rovněž napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že jako s účastníky řízení bude nadále jednáno se stěžovatelkou, s Ing. Monikou Starostovou a s Ing. Kateřinou Kinskou a ve zbytku usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud vycházel ze zjištění, že zůstavitel nezanechal žádné pořízení pro případ smrti a že jako dědici ze zákonné posloupnosti v první třídě dědiců přicházeli v úvahu stěžovatelka jako manželka zůstavitele a obě dcery. Po vyrozumění o dědickém právu a poučení podle § 164 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), k čemuž došlo při jednání u soudní komisařky dne 8. 10. 2015, stěžovatelka neučinila žádný úkon, který by směřoval k odmítnutí dědictví, zatímco pozůstalé dcery požádaly o poskytnutí zákonné lhůty jednoho měsíce pro případné odmítnutí dědictví. Součástí tohoto poučení přitom byla též informace o možnosti a náležitostech odmítnutí dědictví a lhůtě, ve které může dědic dědictví odmítnout. Dne 3. 11. 2015 pozůstalé dcery požádaly o prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví o jeden měsíc; o této žádosti okresní soud v souladu se zákonem nerozhodl, načež Ing. Monika Starostová podáním doručeným dne 24. 11. 2015 soudní komisařce výslovně dědictví odmítla bez jakýchkoli omezení a Ing. Kateřina Kinská podáním doručeným dne 30. 11. 2015 soudní komisařce odmítla dědictví s výhradou povinného dílu. Na základě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že nebylo-li o žádosti Ing. Moniky Starostové a Ing. Kateřiny Kinské o prodloužení lhůty k případnému odmítnutí dědictví soudem rozhodnuto, uplynutím zákonné jednoměsíční lhůty nastaly účinky uvedené v § 1487 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. z."), tj. že právo dědictví odmítnout zaniká, a proto platí, že dědic dědictví neodmítl. Poukázal především na okolnost, že lhůta k odmítnutí dědictví stanovená v § 1487 o. z. je lhůtou hmotněprávní, vyvolává závažné hmotněprávní účinky, a i když může být soudem v řízení o pozůstalosti prodloužena, neztrácí svůj hmotněprávní charakter. Případné prodloužení této lhůty proto musí být činěno výslovně (formou usnesení) a takovým způsobem, aby bylo nepochybné, kterým okamžikem tato lhůta končí; účinné prodloužení lhůty tedy není možné ze strany soudu "mlčky", jen tím, že soud bez jakéhokoli úkonu fakticky vyčká nějaké další delší doby, s níž sám spojí účinky prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví; takový postup by byl v rozporu se smyslem lhůty stanovené v § 1487 o. z. a s požadavkem právní jistoty. 5. Dovolání stěžovatelky zamítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž nyní napadeným usnesením. Uvedl, že § 1487 odst. 1 věta druhá o. z. jednoznačně stanoví konec lhůty k odmítnutí dědictví - lhůta skončí uplynutím jednoho měsíce, resp. tří měsíců (pro dědice s pobytem v zahraničí), ode dne vyhlášení nebo doručení usnesení, kterým byl dědic o právu dědictví odmítnout poučen. Zde stanovený konec lhůty se logicky může uplatnit jen v těch případech, kdy má dědic k dispozici pouze zákonnou jednoměsíční, popř. tříměsíční lhůtu. Prodlužuje-li soud lhůtu k odmítnutí dědictví výjimečně (jsou-li pro to důležité důvody) podle ustanovení 1487 odst. 1 věty třetí o. z., žádnou konkrétní další lhůtu, ve které může dědic dědictví odmítnout, toto ustanovení neobsahuje: stanoví pouze, že soud lhůtu k odmítnutí dědictví přiměřeně prodlouží. Občanský zákoník tedy ponechává na soudu, aby podle závažnosti důvodů, které vedou k potřebě prodloužení zákonné jednoměsíční (tříměsíční) lhůty, sám konec lhůty k odmítnutí dědictví určil. S ustanovením § 1487 odst. 1 věta druhá a třetí o. z. pak podle Nejvyššího soudu korespondují i procesní ustanovení § 164 odst. 1 a § 165 odst. 1 z. ř. s., která tím, že pro vyrozumění dědiců o dědickém právu a jejich poučení o možnosti dědictví odmítnout vyžadují formu usnesení, zaručují nezpochybnitelnost začátku běhu lhůty k odmítnutí dědictví, když usnesení musí být buď vyhlášeno, nebo doručeno vyrozumívaným účastníkům. Je-li ze záznamu, protokolu nebo z potvrzení o doručení usnesení, které obsahuje poučení o právu dědictví odmítnout, zjistitelný začátek běhu lhůty, je tím dán i konec lhůty. Není proto žádného důvodu k tomu, aby to mělo platit jen v případech základních lhůt (jeden měsíc, resp. tři měsíce), zatímco lhůta soudem přiměřeně prodloužená by byla zbavena záruky, kdy končí. Stejný pohled na všechny tři lhůty podle Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá již ze samotného textu ustanovení § 164 odst. 1 z. ř. s., neboť celá jeho věta druhá upravuje lhůty k odmítnutí dědictví, jednoměsíční, tříměsíční a z důležitých důvodů soudem prodlouženou, a pro všechny tak platí úvodní část této věty: "K odmítnutí dědictví soud v usnesení stanoví lhůtu [od doručení usnesení - pozn. Ústavní soud]", na čemž nemůže ničeho změnit ani to, že první dvě lhůty jsou uvedeny před středníkem, lhůta prodloužená pak za středníkem. 6. Pokud tedy v nyní posuzované věci okresní soud nerozhodl (tj. nevydal a nevyhlásil, resp. nedoručil usnesení) o přiměřeném prodloužení původní jednoměsíční lhůty tak, aby bylo najisto postaveno, kdy lhůta, ve které mohou Ing. Monika Starostová a Ing. Kateřina Kinská dědictví po zůstaviteli odmítnout, toto jejich právo uplynutím původní jednoměsíční lhůty podle ustanovení § 1487 odst. 2 o. z. zaniklo. Vzhledem k tomu, že se jedná o právo hmotněprávní povahy, nelze přihlížet k tomu, za jakých okolností došlo k prohlášení jmenovaných dcer o odmítnutí dědictví po uplynutí jednoměsíční lhůty, resp. k tomu, že v průběhu řízení měli všichni účastníci řízení za to, že uvedené dědičky (včetně jich samotných) dědictví skutečně odmítly. Z uvedeného podle Nejvyššího soudu vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. 7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (byť nepřímo) nahr