III.ÚS 479/24 – Ústavní soud

III.ÚS 479/24 ze dne 17. 4. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti a) K. K., b) E. K., c) L. K., d) A. K., e) M. K., f) P. K., g) M. K., h) A. K., i) K. K., j) K. K., k) nezletilého E. K., zastoupeného zákonnými zástupci P. K. a M. K., všichni zastoupeni JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti výrokům I, II, III, IV, V, VI, VII, VIII, IX, X, XI rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 25 Cdo 55/2022-663, v částech, kterými bylo jejich dovolání odmítnuto nebo zamítnuto, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byly zrušeny části výroků shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v těch částech, kterými jejich dovolání odmítl nebo zamítl. Každý ze stěžovatelů ústavní stížností napadá tu část rozsudku, která se jej týká. 2. Stěžovatelé se jako žalobci domáhali žalobou na ochranu osobnosti zadostiučinění, a to omluvy a peněžité náhrady 100 000 Kč pro každého ze žalobců za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv. Tvrdili, že vedlejší účastník (žalovaný) se měl dopustit zásahu do práva na sebeurčení a rodinný život násilným vystěhováním stěžovatelů do místa, které si nezvolili a do nedůstojných životních podmínek. K zásahu do jejich cti mělo dojít výroky tehdejšího starosty X J. Č. na adresu obyvatel pavlačového domu, z něhož byli stěžovatelé vystěhování, resp. na adresu romské komunity obecně. 3. Věc byla opakovaně projednávána Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Vrchním soudem v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), rozhodnutí krajského soudu bylo vrchním soudem třikrát zrušeno. 4. Krajský soud v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 12. 8. 2020, č. j. 23 C 313/2007-498, zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat každému z nich omluvu ve znění v žalobě uvedeném a tuto omluvu opakovaně uveřejnit v následujících sdělovacích prostředcích: v denících Lidové noviny, MF Dnes, Právo, v týdenících Respekt, Reflex a Týden a ve třech romských médiích Romano hangos, Romano vodi a na Slovensku Romano nevo lil (výrok I). Dále uložil žalovanému zaplatit žalobci a) 35 000 Kč, žalobkyni b) 20 000 Kč, žalobci c) 7 000 Kč, žalobci d) 7 000 Kč, žalobci e) 5 000 Kč, žalobci f) 15 000 Kč, žalobkyni g) 15 000 Kč, žalobci h) 5 000 Kč, žalobkyni i) 5 000 Kč, žalobkyni j) 5 000 Kč a žalobci k) 2 000 Kč (výrok II). Zamítl žalobu každého ze žalobců na zaplacení náhrady ve zbývajícím rozsahu do 100 000 Kč (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení a poplatkové povinnosti (výroky IV až X). 5. Vrchní soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 6/2021-550, k odvolání žalobců i žalovaného výrokem I změnil rozsudek krajského soudu ve výroku I tak, že žalovanému uložil zaslat každému ze žalobců a), b), c), d), e), f) a g) písemnou omluvu v tomto znění: "Město X se omlouvá žalobcům za neoprávněné zásahy do osobnostních práv žalobců, za podstatné porušení práva na lidskou důstojnost a ochranu soukromého a rodinného života spočívající v omezení svobody volby pobytu a způsobu života." Vůči žalobcům h), i), j) a k) a v části, v níž žalobci a), b), c), d), e), f) a g) požadovali omluvu v širším rozsahu, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci a) 20 000 Kč, žalobkyni b) 10 000 Kč, žalobci c) 8 000 Kč, žalobci f) 10 000 Kč a žalobkyni g) 10 000 Kč; ve vztahu k žalobcům d) a e) rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že se zamítá žaloba žalobce a) na zaplacení 80 000 Kč, žalobkyně b) na zaplacení 90 000 Kč, žalobce c) na zaplacení 92 000 Kč, žalobce f) na zaplacení 90 000 Kč, žalobkyně g) na zaplacení 90 000 Kč, žalobce h) na zaplacení 100 000 Kč, žalobkyně i) na zaplacení 100 000 Kč, žalobkyně j) na zaplacení 100 000 Kč a žalobce k) na zaplacení 100 000 Kč, a ve vztahu k žalobcům d) a e) v tomto zamítavém výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti (výroky II - VIII). 6. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Pro přehlednost Ústavní soud shrnuje obsah rozsáhlé výrokové části rozsudku Nejvyššího soudu podle jednotlivých otázek, které byly předmětem dovolání a jsou též předmětem ústavní stížnosti: 1) přiznání omluvy a její znění a 2) přiměřenost výše náhrady nemajetkové újmy. 7. Ohledně přiznání omluvy (ad 1) Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů h) - k) proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, který se týkal zamítnutí žaloby na přiznání omluvy, neboť dovolání nevymezuje předpoklady přípustnosti (výrok I). Ze stejného důvodu odmítl dovolání všech stěžovatelů proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta jejich žaloba o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi omluvit se stěžovatelům za zásah do jejich osobnostních práv v žalobě označenými projevy prostřednictvím zveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích a ve znění omluv stěžovateli navržených (druhá část výroku XI). 8. Jde-li o přiměřenou výši zadostiučinění (ad 2), shledal Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů b), c), d), e), h), i), j) a k) přípustným a zároveň zčásti důvodným. Podle Nejvyššího soudu nerozhodl odvolací soud správně, pokud stěžovatelům h) - k) nepřiznal žádnou peněžitou satisfakci s odůvodněním, že tomu brání současné nepřiznání omluvy. Při úvaze o výši zadostiučinění v penězích pro stěžovatele b) - e) nerespektoval v dostatečné míře kritéria konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení, jak jej k tomu zavazuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud tedy stěžovatelům h) - k) peněžitou satisfakci přiznal a stěžovatelům b) - e) ji oproti rozsudku vrchního soudu zvýšil. Ve zbytku jejich dovolání zamítl, neboť neshledal důvod pro stanovení peněžitého zadostiučinění ve vyšších částkách (výroky III-X). Dovolání stěžovatelů a), f) a g) proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto zamítavě o náhradě vyšších částek zadostiučinění, odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť přiznaná výše finanční náhrady pro stěžovatele a), f) a g) byla v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (výrok II). 9. Vzhledem k tomu, že část zadostiučinění byla přiznána krajským soudem, poté byla modifikována (vesměs snížena) vrchním soudem a následně opět zvýšena rozsudkem Nejvyššího soudu, shrnuje pro přehlednost Ústavní soud výslednou výši přiznaného zadostiučinění po rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ta činí ve vztahu ke stěžovatelům b), c), d) a e) každému 40 000 Kč, stěžovateli h) 30 000 Kč, stěžovatelce i) 30 000 Kč, stěžovatelce j) 20 000 Kč a stěžovateli k) 10 000 Kč. Výše zadostiučinění u stěžovatele a), f) a g) zůstala ve výši stanoveném rozsudkem vrchního soudu, a to u stěžovatele a) 20 000 Kč a u stěžovatelů f) a g) u každého 10 000 Kč. 10. Nejvyšší soud dále odmítl dovolání každého ze stěžovatelů proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud rozhodoval o žalobě ostatních pro subjektivní nepřípustnost (první část výroku XI) a zrušil nákladové výroky rozsudků krajského i vrchního soudu a věc krajskému soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok XII). II. Argumentace stěžovatelů 11. Stěžovatelé namítají porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti a osobní cti, jakož i právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na projednání věci bez průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále tvrdí porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. 12. Stěžovatelé rekapitulují řízení před obecnými soudy, reprodukují částí závěrů vrchního soudu i Nejvyššího soudu a opětovně zmiňují řadu argumentů vznesených jak v odvolání vůči rozsudku krajského soudu, tak v dovolání vůči rozsudku vrchního soudu. Část ústavní stížnosti pak tvoří rekapitulace výroků J. Č. zveřejněných v průběhu řízení, či až jako reakce na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. 13. Stěžovatelé uvádějí, že po 16 let trvajícím soudním řízení očekávali spraved