III.ÚS 482/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 482/22 ze dne 12. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obce Město Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, sídlem Masarykovo náměstí 1, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, sídlem kanceláře Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 26 Cdo 2300/2021-583, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace TAPAS BOREK, s.r.o., sídlem Borek 74, zastoupené JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem, sídlem kanceláře Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně tvrdí, že rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zasaženo její základní právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále tvrdí zásah do tzv. smluvní svobody garantované čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Rovněž uvádí, že v jejím případě došlo k zásahu do ochrany vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k jejímu předmětu. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala určení, že trvá právní poměr založený smlouvou o pronájmu pozemků, která byla uzavřena mezi ní a pronajímatelkou, tj. stěžovatelkou. Následně stěžovatelka nejprve od smlouvy odstoupila, poté ji vypověděla, přičemž oba tyto úkony považovala vedlejší účastnice za neplatné. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 5. 2018 č. j. 10 C 23/2018-101, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Ve věci dále rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 11. 2018 č. j. 19 Co 222/2018-176. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelky zrušen Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 17. 4 2019, č. j. 26 Cdo 782/2019-298. Následně krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 13. 2. 2020 č. j. 19 Co 222/2018-432. I tento rozsudek byl Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne ze dne 13. října 2020 č. j. 26 Cdo 2316/2020-487 zrušen. 3. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 11. 2. 2021 č. j. 19 Co 222/2018-519 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že vedlejší účastnice podniká v hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem a je účastnicí ve správním řízení o povolení hornické činnosti v dobývacím prostoru, který zahrnuje pronajaté pozemky. Krajský soud dále uvedl, že dne 16. 11. 2016 stěžovatelka od smlouvy odstoupila a následně ji ještě dopisem ze dne 26. 4. 2017 vypověděla. Stěžovatelka se domnívala, že smlouva je "teoreticky" uzavřena na dobu neurčitou, a proto ji bylo možné vypovědět přímo na základě zákona, konkrétně podle § 582 odst. 1 ve spojení s § 677 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Vedlejší účastnice v reakci na odstoupení a výpověď oznámila stěžovatelce, že nebyly naplněny důvody pro žádné z těchto právních jednání. 4. Dále krajský soud uvedl, že vedlejší účastnice má na určení naléhavý právní zájem, protože je účastnicí správního řízení o povolení hornické činnosti. Dále dovodil, že vzhledem k charakteru poměru mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, se právní poměr mezi nimi řídí dosavadní právní úpravou, tj. občanským zákoníkem. Nájemní poměr byl podle něj sjednán jako podmíněný a odkládací podmínka, nabytí právní moci rozhodnutí o povolení otvírky, doposud nebyla naplněna. Současně však podle krajského soudu závaznost smlouvy nastává již okamžikem jejího vzniku. Mezi stranami proto existuje závazek, který lze ukončit způsobem předvídaným smlouvou nebo právním předpisem. Dále uvedl, že podle povahy smlouvy se jedná o právní poměr sjednaný na dobu neurčitou, protože není jisté, zda budou splněny smlouvou stanovené podmínky. Proto uzavřel, že od smlouvy nelze odstoupit, ale ta zanikla výpovědí a podle jeho názoru právní poměr mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí dále netrvá. 5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu změnil tak, že rozsudek okresního soudu ze dne 11. 5 2018 č. j. 10 C 23/2018-101, se mění tak, že se určuje, že trvá právní poměr založený smlouvou o pronájmu pozemků uzavřenou mezi vedlejší účastnicí jako nájemkyní a stěžovatelkou jako pronajímatelkou dne 24. 3. 2011. Dále rozhodl o nákladech řízení. 6. Nejvyšší soud se v odůvodnění rozsudku soustředil na výklad smluvních ujednání. Podle jeho názoru je nutné smlouvy, jakož i jejich části, vykládat v kontextu celé smlouvy a nikoli po jednotlivých ustanoveních izolovaně. Teprve z celkového textu je možné zjistit vůli smluvních stran. Proto se domnívá, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou a nikoli neurčitou. Poté, co aplikoval také zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů, vyvodil, že nájemní poměr byl sjednán na dobu předpokládaného dobývání ložiska, která byla smluvně vymezena jako doba patnácti let. Na tom podle Nejvyššího soudu nic nemění ani skutečnost, že nelze spolehlivě určit, že pozemky budou stěžovatelce předány po rekultivaci v tomto rozmezí patnácti let. Proto podle jeho názoru lze poměr ukončit výpovědí pouze pokud byla účastníky dohodnuta. Vzhledem k absenci takových ustanovení ve smlouvě proto Nejvyšší soud konstatoval, že právní poměr nadále trvá. 7. Stěžovatelka podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby jí Ústavní soud, v případě úspěchu ve věci, přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, resp., aby byla Nejvyššímu soudu stanovena povinnost k náhradě nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatelky a vedlejší účastnice 8. Podle stěžovatelky je rozhodnutí Nejvyššího soudu překvapivé a neočekávané, a to zejména s ohledem na předcházející průběh řízení. Přitom se odvolává na nález sp. zn. IV. ÚS 2127/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 25/68 SbNU 295; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databázi Nalus, viz https://nalus.usoud.cz). Závěry Nejvyššího soudu považuje za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a tedy svévolné jakož i nepředvídatelné, v čemž se odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 3360/20 ze dne 25. 2. 2021. Výklad smluvních ujednání provedený Nejvyšším soudem považuje za formalistický, stejně jako výklad podústavního práva, který nerespektuje autonomní vůli smluvních stran [viz nález sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107) a nález sp. zn. I. ÚS 2061/08 ze dne 7. 4. 2011 (N 63/61 SbNU 29)]. Tímto svým jednáním měl pak Nejvyšší soud zasáhnout do její majetkové sféry. 9. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadený rozsudek je zcela v rozporu s předchozími rozhodnutími ve věci. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud podvakráte zrušil rozsudky krajského soudu, podle kterých právní poměr trvá. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu však podle stěžovatelky konstatuje totéž, navíc způsobem, který je v rozporu s právními názory vyslovenými v předchozích rozhodnutích, ustálenou rozhodovací praxí a obsahem spisu. Podle stěžovatelky je nepřijatelné, pokud Nejvyšší soud dvakrát předpokládal, že se jedná o právní poměr sjednaný na dobu neurčitou, aby ve třetím rozhodnutí vyslovil opak, tedy, že byl sjednán na dobu určitou. 10. Ve své stížnosti stěžovatelka dále uvádí, že přestože je ve smlouvě výslovně uvedeno, že je sjednána na dobu určitou, jde o nesprávné právní posouzení, a ne objektivně zjištěnou vůli stran, která podle jejího názoru naprosto zjevně směřovala ke sjednání závazku, který bude trvat po celou dobu potřebnou k zajištění účelu nájmu. Nedostatky v přesnosti formulací a v nesprávném uvedení slova "určitou" místo slova "neurčitou" přisuzuje nedostatku odborných právních znalostí, které by jí neměly jít k tíži, a které by už vůbec neměly představovat hodnotící kritérium aplikované Nejvyšším soudem. Stěžovatelka je přesvědčena, že zájmem smluvních stran bylo uzavřít smlouvu na dobu neurčitou. Výklad smluvních ustanovení provedený Nejvyšším soudem proto považuje za formalistický, soustředěný pouze na jazykový výklad, který jde proti vůli smluvních stran a je v rozporu s garancí jejich smluvní svobody. 11. Stěžovatelka dále argumentuje, že postupem Nejvyššího soudu bylo vyprázdněno její vlastnické právo na časově neomezenou dobu. To je zesíleno tím, že vedlejš