III.ÚS 487/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 487/07 ze dne 23. 10. 2008 N 180/51 SbNU 227 K porušení zásady řádného zákonného procesu v důsledku zahájení trestního stíhání, k němuž došlo rozhodnutím věcně nepříslušného orgánu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 23. října 2008 sp. zn. III. ÚS 487/07 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. J. proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 1. 2007 č. j. 2 KZV 32/2006-24, kterým byly zamítnuty stěžovatelčiny stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a proti rozhodnutí státního zástupce obvodního státního zastupitelství o zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti. Výrok I. Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 1. 2007 sp. zn. 2 KZV 32/2006-24 došlo k porušení základního práva stěžovatelky, vyplývajícího z článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Ústavní stížnost v té části, jíž se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 1. 2007 sp. zn. 2 KZV 32/2006-24, se zamítá. Odůvodnění I. Včas a řádně podanou ústavní stížností ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím Městského státního zastupitelství v Praze došlo k porušení jejích základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2 a článkem 40 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhla, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadeného rozhodnutí a z obsahu vyžádaného spisového materiálu, vydal policejní rada Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie České republiky Benešov dne 23. 1. 2002 pod ČVS: OVBN-716/2001 usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky pro trestné činy pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. a urážky mezi vojáky podle § 276 písm. b) tr. zák. Trestného činu pomluvy dle § 206 odst. 1 tr. zák. se stěžovatelka měla dle citovaného usnesení policejního orgánu dopustit (zkráceně řečeno) tak, že se jako vyšetřovatelka v listopadu roku 2000 při služebním jednání na Obvodním úřadě vyšetřování pro Prahu 4 před jinými policisty vyjádřila krajně hanlivě o plk. JUDr. J. K., označila ho v rozporu se skutečností za osobu zneužívající alkoholické nápoje a tvrdila, že se na ní tento policista měl během jejich partnerského soužití v osobním životě pod vlivem alkoholu dopouštět násilí a způsobit jí frakturu zubů. Tímto měla stěžovatelka plk. K. pomluvit nepravdivými údaji, které byly způsobilé poškodit jeho vážnost v zaměstnání. Trestného činu dle § 276 písm. b) tr. zák. se stěžovatelka měla dopustit tak, že v průběhu roku 2000 v několika případech, naposledy ve dnech 20. 10. 2000 a 2. 11. 2000 na pracovišti Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 4, jako vyšetřovatelka v hodnosti kapitána urazila před ostatními nstržm. P. V., a to vulgárními výrazy, uvedenými v citovaném usnesení. Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2006 sp. zn. SV 44/2002, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 10. 2006 sp. zn. SV 44/2002, bylo rozhodnuto podle § 172 odst. 1 písm. f) tr. řádu o zastavení trestního stíhání stěžovatelky. Státní zástupce obvodního státního zastupitelství dospěl k závěru, že se stěžovatelka po skutkové stránce dopustila jednání popsaných v usnesení policejního orgánu, a naplnila tak po formální stránce znaky skutkové podstaty trestného činu urážky mezi vojáky podle § 276 písm. a) tr. zák., resp. dle § 276 písm. b) tr. zák. Dle názoru státního zástupce však došlo k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost a tím i k zániku trestnosti ve smyslu § 65 tr. zák. Ke stížnosti poškozeného P. V. a stěžovatelky přezkoumával zákonnost rozhodnutí o zastavení trestního stíhání státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 23. 1. 2007 stížnost stěžovatelky pod bodem 2 zamítl jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí se státní zástupce v podstatě ztotožnil se závěry rozhodnutí státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ohledně podmínek zániku trestnosti dle § 65 tr. zák. Pokud se týče trestného činu urážky mezi vojáky dle § 276 písm. b) tr. zák., státní zástupce dospěl k závěru, že trestnost tohoto činu zanikla s ohledem na účinnost zákona č. 362/2003 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení § 90 odst. 4 a 6 tr. zák. Pod bodem 1 téhož usnesení zamítl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu i stížnost stěžovatelky ze dne 18. 9. 2006, podanou do protokolu o jejím výslechu do výše citovaného usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 23. 1. 2002 pod ČVS: OVBN-716/2001, neboť stížnost byla podána opožděně. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že stěžovatelka dne 17. 1. 2003 odmítla zásilku určenou do vlastních rukou obsahující předmětné usnesení převzít. Podle § 64a tr. řádu je den odepření dnem, kdy písemnost byla doručena. II. V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se skutečností, že je proti ní vedeno trestní stíhání, se měla možnost seznámit teprve dne 18. 9. 2006, kdy byla k věci vyslechnuta. Toho dne také podala proti usnesení dle § 160 odst. 1 tr. řádu stížnost do protokolu. Není pravda, že by někdy předtím, ani konkrétně dne 17. 1. 2003, stěžovatelka odmítla jakoukoliv písemnost ve své trestní věci převzít. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že při svém výslechu dne 18. 9. 2006 chtěla využít i své právo být ve věci zastupována obhájcem, o čemž také přítomného státního zástupce konajícího vyšetřování informovala a uvedla i další okolnosti nutné pro případné ustanovení obhájce, jako např. své majetkové poměry apod. Ač stěžovatelka žádala o ustanovení obhájce, žádný jí ustanoven nebyl. Dále stěžovatelka směřuje své námitky do merita věci s tím, že její trestní věc nebyla náležitě vyšetřena a v rozporu s materiální pravdou bylo konstatováno, že se trestné činnosti dopustila. Pokud bylo trestní stíhání zastaveno s odůvodněním, že společenská nebezpečnost protiprávního jednání zanikla, nemůže stěžovatelka s takovým závěrem souhlasit. Dle názoru stěžovatelky došlo v její věci ze strany orgánů činných v trestním řízení k porušení zásady presumpce neviny a trestní stíhání bylo zastaveno dříve, než ve věci mohl rozhodnout nestranný a nezávislý soud. Stěžovatelka zdůraznila, že se k trestné činnosti nikdy nedoznala a naopak žádala, aby proti osobám, které ji z výše uvedených trestných činů nařkly, bylo případně zahájeno trestní stíhání. Výše uvedeným postupem státního zastupitelství byla stěžovatelka dle svého přesvědčení fakticky uznána vinnou ze spáchání trestných činů, jichž se nedopustila, a žádá, aby její jméno bylo očištěno. III. Ústavní soud si vyžádal vyjádření městského státního zastupitelství jako účastníka řízení a dále spis vedený u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 pod sp. zn. SV 44/2002. Vzhledem k tomu, že vyjádření státního zastupitelství neobsahovalo argumentaci odchylnou od napadeného rozhodnutí ani skutečnosti, jež by neobsahoval uvedený spis, Ústavní soud považoval za nadbytečné, aby toto vyjádření bylo stěžovatelce zasíláno k replice. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření ze dne 3. 4. 2007 vyslovilo souhlas s upuštěním od ústního jednání. Rovněž z vyjádření stěžovatelky, doručeného Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2008, lze takový souhlas vyvodit. Proto bylo ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upuštěno od ústního jednání. IV. Po přezkoumání spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná, neboť napadeným usnesením došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, byť se tak stalo jiným způsobem, než stěžovatelka ve svém návrhu namítala. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, ale toliko jejím petitem [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 242/98 ze dne 25. 4. 2000 (N 62/18 SbNU 71), sp. zn. I. ÚS 129/99 ze dne 13. 6. 2000 (N 87/18 SbNU 243), dostupné též v databázi http://nalus.usoud.cz ]. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), a proto mu mimo jiné nepřísluší role superrevizní instance nad orgány činnými v trestním řízení. Do rozhodovací pravomoci těchto orgánů zasahuje Ústavní soud nikoli v každém případě porušení jednoduchého práva, ale jedině tehdy, pokud jím zároveň dojde k zásahu do základních práv osob garantovaných ús