III.ÚS 499/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 499/20 ze dne 2. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Procházkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 49/16, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 9 To 357/2019-1800, Okresního soudu Plzeň - město ze dne 19. června 2019 sp. zn. 4 T 123/2008 s níž je spojen návrh na odklad vykonatelnosti posledně citovaného rozhodnutí, za účasti Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň - město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti výše označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 11. 2019 sp. zn. 9 To 357/2019, který odůvodnil tím, že v případě jeho výkonu by bez příjmu stěžovatele čelila jeho rodina velice závažné existenční krizi. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud Plzeň - město (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2009 sp. zn. 4 T 123/2008 o tom, že stěžovatel jednak dne 29. 10. 2007 řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, ač měl v té době vysloven starším soudním rozhodnutím zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Toto jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon") a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona. Vedle toho bylo rozhodnuto také o tom, že dne 22. 9. 2007 (stručně řečeno) řídil stěžovatel po předchozím požívání alkoholických nápojů nákladní vozidlo, s nímž při průjezdu Plzní ve večerních hodinách havaroval. Při nehodě byl vážně zraněn spolujezdec Č. Toto jednání bylo kvalifikováno shodně jako jednání výše uvedené a vedle toho též jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 tr. zákona. Za oba skutky byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a současně bylo rozhodnuto o pětiletém trestu zákazu činnosti. Tento trest byl souhrnným, a to ve vztahu k trestu uloženému rozsudkem stejného soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 33 T 171/207. 4. K odvolání stěžovatele pak byl stěžovateli krajským soudem za první ze jmenovaných skutků uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, z části (v rozhodnutí o dopravní nehodě) pak byl rozsudek okresního soudu sp. zn. 4 T 123/208 zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání. Ten po doplnění dokazování uznal stěžovatele rozsudkem ze dne 27. 1. 2012 vinným i ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 148 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník) a odsoudil ho k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. K odvolání stěžovatele pak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a sám rozhodl tak, že dne 24. 5. 2012 vyhlásil odsuzující rozsudek, jímž v jednání stěžovatele spatřoval přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti na dobu pěti roků. Rozsudkem Okresního soud Plzeň - sever sp. zn. 1 T 232/2008 ze dne 3. 10. 2012 byl stěžovateli zmíněný třicetiměsíční trest odnětí zrušen a nahrazen novým souhrnným trestem o výměře 36 měsíců. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu ze dne 24. 5. 2012 bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 odmítnuto. 5. Stěžovatel podal u okresního soudu dne 18. 1. 2013 návrh na povolení obnovy řízení. Upozorňoval především na nesprávné závěry, k nimž došel znalec z oboru dopravy Ing. Švígler, o něž se opíral původní odsuzující rozsudek, a současně předložil znalecký posudek společnosti Dekra Automobil a. s. (dále jen "DEKRA"), který měl zásadním způsobem zpochybňovat závěry Ing. Švíglera, což mělo v konečném důsledku vznášet důvodné pochybnosti o vině stěžovatele, coby předpokládaného řidiče návěsu. Obhajobou byl navrhován rovněž znalecký posudek MUDr. Berana z oboru zdravotnictví. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením návrh na povolení obnovy podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád), zamítl. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelem předložený posudek znaleckého ústavu DEKRA nemohl akceptovat jako podklad definovaný v § 278 odst. 1 tr. řádu k povolení obnovy řízení, tj. nebyl důkazem, jenž sám o sobě, anebo s dalšími důkazy či skutečnostmi již známými, mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku na náhrady škody. Tento důkaz nevytvářel ani situaci, která by nově vzbuzovala důvodné pochybnosti o skutkovém stavu popsaném v odsuzujícím rozsudku. Mimo námitky věcné, jež okresní soud vůči posudku DEKRA v odůvodnění napadeného usnesení konkretizoval, neodpovídal tento, co do způsobu zpracování, znaleckým standardům, jež vyžadují jednoznačnou přezkoumatelnost. Stěžejní pak dle okresního soudu bylo, že soudem zadané revizní znalecké posudky dospěly k závěru, že dopravní nehodu zavinil stěžovatel, který naposledy před nehodou nákladní vůz řídil a během jízdy se rozhodl řízení opustit, když poškozený Č. se nacházel na místě spolujezdce. Tento průběh rovněž odpovídal výpovědi poškozeného Č., kterou okresní soud uznal za hodnověrnou. 6. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení okresního soudu stížnost, jež byla v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta, neboť krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu uvedenými v napadeném usnesení. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, dále práva na obhajobu a principu rovnosti zbraní. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud s "požehnáním" odvolacího soudu v průběhu rozhodování o návrhu na obnovu řízení, které trvalo bezmála sedm let, neprovedl k důkazu znalecký posudek z oboru zdravotnictví zpracovaný Prim. MUDr. Michalem Beranem, Ph. D., ani výslech jmenovaného znalce, ač sám považoval tento důkaz za důležitý. Okresní soud však neprovedení tohoto důkazu, výslechem znalce nebo alespoň přečtením jeho posudku, řádně neodůvodnil. Tento důkaz považuje stěžovatel za důležitý, neboť dle jeho názoru by ve spojení s posudky z oboru dopravy zakládal nutnost obnovy řízení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nedostály své povinnosti řádně se s tímto důkazním návrhem vypořádat. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud vzal v úvahu argumenty stěžovatele, přezkoumal obsah napadených rozhodnutí i listin připojených k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoli jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí n