III.ÚS 509/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 509/22 ze dne 22. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Emila Beera, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2021 č. j. 6 As 310/2020-42 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2020 č. j. 54 A 26/2018-70, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 5. 11. 2008 č. j. 11633/2008/ŽP-VOD/Li Městský úřad Beroun (dále jen "městský úřad") vydal Chyňavské rolnické společnosti, s. r. o (dále jen "osoba zúčastněná na řízení") podle § 8 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), povolení k odběru podzemní vody ze studny na pozemcích parc. č. PK X1, X2, X3 a X4 v katastrálním území Ch. v množství maximálně 1 170 m3 za měsíc a 14 034 m3 za rok. Proti rozhodnutí městského úřadu podal stěžovatel dne 20. 11. 2017 odvolání, které vedlejší účastník zamítl jako opožděné. 3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se ztotožnil s vedlejším účastníkem, že z textu dopisu JUDr. Karla Lahodného ze dne 13. 1. 2009 adresovaného osobě zúčastněné na řízení jménem stěžovatele lze bez pochybností dovodit vědomost stěžovatele o vydání rozhodnutí městského úřadu a seznámení se s jeho obsahem. Krajský soud uvedl, že stěžovatel v předchozím řízení ani v žalobě nezpochybnil, že byl dopis ze dne 13. 1. 2009 (navazující na vydání rozhodnutí městského úřadu) napsán tehdejším zástupcem stěžovatele. Za situace, kdy se stěžovatel s prvostupňovým správním rozhodnutím prokazatelně seznámil již v roce 2009, nemůže být z hlediska posouzení odvolání jako opožděného důvodná ani jeho argumentace, že byl účastníkem ve smyslu § 27 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), neboť právě na takového účastníka dopadá § 84 odst. 2 tohoto zákona, o nějž vedlejší účastník napadené rozhodnutí opřel. 4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud přisvědčil závěrům krajského soudu, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel se dozvěděl o rozhodnutí městského úřadu, včetně řešení otázky, jež byla předmětem jeho rozhodování, již v roce 2009. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu rozhodnutí městského úřadu nebylo doručeno, a s jeho obsahem se seznámil až při nahlížení do správního spisu dne 8. 11. 2017, poté neprodleně ve lhůtě 15 dnů přistoupil k podání odvolání. Stěžovatel zdůrazňuje, že se ve správním spise nenachází doklad o tom, že by mu rozhodnutí městského úřadu bylo doručeno. Poukazují-li správní orgány a soudy na dopisy ze dne 13. 1. 2009 a 18. 2. 2009 psané tehdejším právním zástupcem stěžovatele, stěžovatel namítá, že v řízení před správním orgánem ani před soudem netvrdil, že by JUDr. Karel Lahodný byl jeho právním zástupcem, z této skutečnosti však soudy vycházejí s odůvodněním, že ji stěžovatel výslovně v žalobě nepopřel. Stěžovatel tvrdí, že mu nebylo známo, kdy a za jakých okolností vznikaly uvedené dopisy, a proč v nich použil JUDr. Karel Lahodný argumentaci odkazující na řízení o povolení nakládání s vodami. Stěžovatel tvrdí, že nebyl krajským soudem poučen o tom, že názor soudu ve věci dopisů ze dne 13. 1. 2009 a 18. 2. 2009 se liší od názoru stěžovatele prezentovaného v žalobě, a že bylo na stěžovateli, aby tvrdil a prokazoval další skutečnosti. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že měl tuto námitku uplatnit již v žalobě, a rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu považuje za překvapivé. Stěžovatel se neztotožňuje ani s názorem soudů, že měl v řízení postavení pouze tzv. vedlejšího účastníka podle § 27 odst. 2 správního řádu, neboť veřejnou listinou dokládal, že je zapsaným vlastníkem stavby studny na pozemku č. parc. st. X5 k. ú. Ch (dříve pozemku PK X1). Na stěžovatele je tedy třeba pohlížet jako na dotčenou osobu tvořící společenství práv s osobou žadatele, který žádá o vydání povolení k nakládání s vodami, a tudíž je tak v postavení tzv. hlavního účastníka předmětného vodoprávního řízení podle § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu, na něhož se nevztahuje omezení pro podání odvolání podle § 84 odst. 1 tohoto zákona. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401) dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další]. 8. V nyní posuzované věci vedlejší účastník i správní soudy aplikovaly § 84 odst. 1 správního řádu, podle něhož platí, že osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky uvedené v § 27 odst. 1 tohoto zákona. Neoznámení rozhodnutí se nemůže podle § 84 odst. 2 správního řádu dovolávat ten, kdo se s ním prokazatelně seznámil, na takového účastníka se hledí, jako by mu správní orgán doručil rozhodnutí s chybějícím poučením podle § 83 odst. 2 tohoto zákona. 9. Vedlejší účastník i správní soudy ústavně souladným způsobem dovodili, že odvolání stěžovatele proti rozhodnutí městského úřadu bylo v roce 2017 podáno opožděně, neboť z textu dopisu tehdejšího právního zástupce stěžovatele ze dne 13. 1. 2009 adresovaného osobě zúčastněné na řízení jménem stěžovatele lze dovodit nejen vědomost o vydání rozhodnutí, ale též seznámení se s obsahem prvostupňového rozhodnutí, na které dopis výslovně