III.ÚS 510/25 – Ústavní soud

III.ÚS 510/25 ze dne 30. 4. 2025 Ústavně konformní výklad § 444 odst. 1 občanského zákoníku k domněnce zastoupení Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2131/2024-388 ze dne 29. října 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti B, zastoupené Mgr. Janem Rottou, advokátem, sídlem Americká 177/35, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2131/2024-388 ze dne 29. října 2024 bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2131/2024-388 ze dne 29. října 2024 se ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. 2. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá ústavně konformním výkladem § 444 odst. 1 občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že Nejvyšší soud napadeným rozsudkem výklad tohoto ustanovení nepřiměřeně zúžil a popřel tím jeho účel a smysl. II. Skutkové okolnosti a dosavadní průběh řízení 3. Rozsudkem č. j. 19 C 66/2022-298 ze dne 19. října 2023 Obvodní soud pro Prahu 2 vyhověl žalobě vedlejší účastnice a určil, že je jediným vlastníkem pozemku parcelní číslo X1 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 569 m2, jehož součástí je budova č. p. X2 (N., bytový dům), zapsaného pro obec P., katastrální území N., na listu vlastnictví č. X3 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 4. Vedlejší účastnice tvrdila, že stěžovatelka se nikdy nestala vlastnicí nemovitosti a ona nikdy vlastnicí nepřestala být. O nemovitost měla být "připravena" v důsledku činnosti třetích osob, v současné době trestně stíhaných. Nejprve na základě padělaných dokladů jednatelky vedlejší účastnice požádaly (14. května 2020) správce systému datových schránek o nové přihlašovací údaje. Tím zároveň došlo k zneplatnění původních přihlašovacích údajů a vedlejší účastnice tak ztratila přístup ke své datové schránce. Následně M. K. jednal s jednatelem stěžovatelky a prokazoval se plnou mocí, na níž byl padělán podpis jednatelky vedlejší účastnice. Za vedlejší účastnici a stěžovatelku uzavřeli (30. září 2021) smlouvu o zajišťovacím převodu práva. Podle smlouvy byla nemovitost převedena na stěžovatelku k zajištění dluhu, který vůči stěžovatelce měla třetí osoba. Stěžovatelčina dlužnice svůj dluh vůči stěžovatelce nesplnila a převod se tak stal nepodmíněným. Obvodní soud dospěl k závěru, že jednání M. K. vedlejší účastnici nezavazuje, a proto určil, že je vedlejší účastnice vlastnicí nemovitosti, respektive jí nikdy nepřestala být. 5. Rozsudkem č. j. 68 Co 117/2024-344 ze dne 22. května 2024 Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu ve výroku I o věci samé potvrdil, nákladový výrok II změnil tak, že vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 6. Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala dovolání, kterým rozsudek městského soudu napadla v části výroku I o potvrzení rozsudku obvodního soudu ve výroku I o věci samé. S dovoláním spojila návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku městského soudu v části výroku I o potvrzení rozsudku obvodního soudu ve výroku I o věci samé, který odůvodnila tím, že jí hrozí závažná újma na jejích právech. 7. Usnesením č. j. 33 Cdo 2131/2024-377 ze dne 28. srpna 2024 Nejvyšší soud odložil právní moc výroku I rozsudku městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku I o věci samé, do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném stěžovatelkou ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 2131/2024. 8. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Stěžovatelka v dovolání předložila několik právních otázek. U tří z nich dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pro jejich řešení dovolání není přípustné. Zároveň identifikoval v dovolání dvě právní otázky, pro jejichž řešení bylo dovolání přípustné. Dovolání ovšem nebylo důvodné. III. Stěžovatelčina argumentace 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v důsledku napadeného rozsudku a jemu předcházejících rozsudků obvodního a městského soudu přišla o vlastnictví nemovitosti, ač je řádně nabyla a byla i zapsána v katastru nemovitostí. 10. Dále Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že chybně posoudil přípustnost dovolání pro řešení otázek, které uvedla v dovolání. 11. Nejvyšší soud podle stěžovatelky rovněž nesprávně posoudil příčinnou souvislost mezi pasivitou vedlejší účastnice a vyvoláním domněnky zmocnění na straně stěžovatelky. 12. Konečně pak Nejvyšší soud měl nesprávně posoudit namítanou vadu řízení spočívající v postupu obvodního soudu při protokolaci výslechu stěžovatelčina jednatele. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Průběh řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud usnesením č. j. III. ÚS 510/25-16 ze dne 26. února 2025 odložil vykonatelnost výroku I napadeného rozsudku. Shledal, že podmínky § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu pro odložení vykonatelnosti výroku I napadeného rozsudku jsou splněny. Shodně jako Nejvyšší soud v usnesení č. j. 33 Cdo 2131/2024-377 vzal v potaz, že pravomocné soudní rozhodnutí je vkladovou listinou ve smyslu katastrálního zákona. Stav zápisu v katastru nemovitostí, který by po povolení vkladu umožnil vedlejší účastnicí s nemovitostí volně nakládat, by se závažným způsobem mohl dotknout poměrů stěžovatelky. Právní vztahy týkající se předmětné nemovitosti by měly i vzhledem k principu materiální publicity zápisů provedených v katastru nemovitostí zůstat do doby vykonatelnosti rozhodnutí o ústavní stížnosti v této věci z pohledu stavu zápisu v katastru nemovitostí nezměněny. Naproti tomu v případě výroku II rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud důvody pro odklad vykonatelnosti neshledal a ani stěžovatelka žádné neuvedla. Proto v tomto rozsahu Ústavní soud návrh na odklad vykonatelnosti zamítl. 15. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice a soudní spis. 16. Nejvyšší soud uvedl, že si není vědom toho, že by porušil stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva. Dovolání nemohlo být přípustné pro řešení jedné z otázek předestřené stěžovatelkou, neboť krajský soud rozhodl v souladu s právním názorem, kterého se stěžovatelka dovolávala, tedy že k navození podmínek § 444 odst. 1 občanského zákoníku může postačovat opomenutí domnělého zmocnitele. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatelka podle Nejvyššího soudu polemizuje se skutkovými zjištěními, ač dovolání slouží výlučně k řešení právních otázek. Nejvyšší soud dodal, že na závěrech napadeného rozsudku by nemohlo nic změnit, ani kdyby uspěla s námitkou chybné protokolace, a jednatel by skutečně vypovídal to, co tvrdila v dovolání a opakovala v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud zdůraznil, že posoudil celý obsah dovolání, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. 17. Vedlejší účastnice uvedla, že podle ní k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv nedošlo. Vedlejší účastnice má za to, že podle § 444 odst. 1 občanského zákoníku je vždy třeba, aby domnělý zmocnitel vyvolal vlastní vinou dojem o existenci zmocnění konkrétním jednáním, a nikoliv pouhým opomenutím. Nic takového však v řízení nebylo prokázáno. Jednatelka vedlejší účastnice s ohledem na svůj pokročilý věk a covidovou pandemii více než rok nemohla cestovat do České republiky, čehož zneužila organizovaná skupina, která s pomocí padělaného cestovního pasu získala přístup k datové schránce vedlejší účastnice. Rovněž odmítá, že by došlo k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu v souvislosti s tím, jak Nejvyšší soud vypořádal stěžovatelčinu námitku chybné protokolace. Konečně uvedla, že v říze