III.ÚS 511/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 511/26 ze dne 11. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 505/2025-10535 ze dne 15. října 2025 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 52/2021 ze dne 30. května 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel byl obviněn a následně odsouzen mj. za to, že se jako advokát podílel na pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Tento skutek spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že spoluobžalovaní V. a R. se dohodli na vytvoření falešné závěti po zemřelém R., podle níž by většinu majetku zůstavitele nezdědila jeho manželka, poškozená R. R. Do tohoto plánu byli postupně zasvěceni spoluobžalovaní Z. (který měl za finanční odměnu pomoci s koncipováním závěti) a D., bratr zůstavitele (pomohl získat přehled o majetku zůstavitele). Po předložení podvržené závěti notáři se obžalovaný V. dohodl se stěžovatelem, že ten bude zastupovat syny zemřelého R., načež po formálním zpochybnění závěti právním zástupcem poškozené z pokynu V. podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na určení pravosti závěti a s vědomím existence padělané závěti připravil návrh smlouvy o smlouvě budoucí o darování mezi obžalovaným D. a obžalovanými V. a R., jež měla posledně jmenovaným obžalovaným zajistit určitou záruku finančního prospěchu ještě předtím, než všichni svými výpověďmi před soudem potvrdí údajnou pravost podvrhu závěti. Tímto jednáním měla být poškozené způsobena škoda přesahující částku 35 a půl mil. Kč, obžalovaný D. se měl stát závětním dědicem a přislíbil V. a R. doživotně vyplácet částku 500 000 Kč ročně. Přestože uvedení tři obžalovaní a stěžovatel aktivně usilovali prostřednictvím vedeného soudního řízení o realizaci tohoto plánu, k vypořádání dědictví podle podvrhu závěti a ke způsobení škody nedošlo. 3. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 15/2018 ze dne 4. února 2021 byl stěžovatel (společně s dalšími spoluobžalovanými) uznán vinným ze spáchání skutku popsaného výše, kvalifikovaného jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (bod I), dále ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku (bod II), pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) trestního zákoníku (bod V) a pomoci k pokusu přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c), § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (bod VIII). 4. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 52/2021 ze dne 4. listopadu 2021 byl na základě odvolání stěžovatele a státního zástupce rozsudek městského soudu zrušen mj. ve vztahu ke stěžovateli, a to v části výroku o vině pod body I, II a V a rovněž ve výrocích o trestu a o odkázání poškozené s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud stejným rozsudkem zároveň uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (bod I), pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku (bod II) a pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku (bod V) a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč (200 denních sazeb po 1 000 Kč) a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu osmi let. V ostatních částech zůstal rozsudek městského soudu nedotčen. 5. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 702/2022-9613 ze dne 13. prosince 2023 byl k dovolání stěžovatele a spoluobžalovaných rozsudek vrchního soudu zrušen ve výroku o vině pod bodem I (i ve vztahu ke stěžovateli) a dále ve výroku o trestu a o odkázání poškozené s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních částech zůstal rozsudek vrchního soudu nezměněn. Vrchnímu soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 6. Vrchní soud následně napadeným rozsudkem opětovně zrušil výše označený rozsudek městského soudu ve výroku o vině pod bodem I a ve výroku o trestech uložených stěžovateli a dalším obžalovaným, jakož i ve výroku o odkázání poškozené s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatele (a jeho spoluobžalované) uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. 7. Stěžovateli byl za uvedený trestný čin, jakož i za trestné činy, za něž byl uznán vinným rozsudkem vrchního soudu sp. zn. 4 To 52/2021 ze dne 4. listopadu 2021 a výše označeným rozsudkem městského soudu, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč (200 denních sazeb po 1 000 Kč). 8. Proti napadenému rozsudku vrchního soudu podali stěžovatel a spoluobžalovaný V. opět dovolání. Nejvyšší soud je napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podaná z jiných důvodů, než které uvádí zákon. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle rekapituluje předchozí průběh trestního řízení, obsah napadených rozhodnutí, jakož i výše uvedených meritorních rozhodnutí, jež jim předcházela, a obsah svého dovolání. Připomíná, že od počátku popíral, že by věděl o padělání závěti. Tvrdí, že z poměrně obsáhle zachycené komunikace není zřejmé, že by mu tuto skutečnost někdo sdělil nebo že by on sám uvedl, že je s ní seznámen. Namítá, že jako advokát nebyl oprávněn ověřovat informace sdělené klientem a že neměl možnost neakceptovat komunikační styl klienta. Poukazuje na to, že z okruhu osob, které zastupoval, byl pouze obžalovaný D. odsouzen, a ostatní považovali závěť za pravou, a to včetně bratrů R., s nimiž se jako jedinými osobně setkal. Má za to, že výsledkem je absurdní situace, kdy na základě informace od klienta, který sám takovou informaci neměl, je dovozováno jeho vědomí o existenci padělané závěti. Zdůrazňuje, že z daného jednání nezískal ani mu nebyl slíben žádný majetkový prospěch. Tvrdí, že komunikace, na kterou odkazoval vrchní soud, měla být hodnocena v duchu principu in dubio pro reo, což se však nestalo. 10. Stěžovatel namítá, že v řízení byly opomenuty důkazy zejména o komunikaci mezi obžalovanými V., D. a R., a že se marně domáhal seznámení se s těmito daty. Tvrdí, že tyto důkazy měla k dispozici pouze obžaloba, která zařídila jejich filtraci, což považuje za zásadní porušení zásady rovnosti zbraní. Poukazuje na to, že po část přípravného řízení vykonávalo dohled (ve skutečnosti má zřejmě na mysli dozor) nepříslušné státní zastupitelství. Má za to, že mu byl uložen nezákonný trest, neboť při jeho uložení nebyla zohledněna délka řízení, kterou považuje za enormní, přičemž sám průtahy nijak nezavinil. Zdůrazňuje, že napadeným rozsudkem mu byl uložen stejný trest jako předchozím rozsudkem vrchního soudu, přestože obě rozhodnutí dělilo 2 a půl roku. Domnívá se, že takový postup lze připustit jen výjimečně a musel by být náležitě odůvodněn, což však v napadeném rozsudku absentuje, takže je nepřezkoumatelný. 11. Stěžovatel dále namítá, že napadený rozsudek vrchního soudu vychází ze závěrů, které jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Opakuje, že neexistuje přímý důkaz o jeho motivaci a vědomí o rozhodujících skutečnostech. Podle něj nebyl zjištěn konkrétní okamžik, kdy mělo nastat jeho srozumění s pokusem dalších obžalovaných. Nejvyšší soud podle jeho názoru fakticky odmítl spravedlnost postupem per partes, kdy stěžovatelovu argumentaci rozdělil na části a ty pro nepatrnost odmítl. Tvrdí, že Nejvyšší soud považoval za nemožnou nápravu vad v postupu státního zastupitelství, a označuje to za nepochopitelné. 12. Zásah do ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel i v tom, jakým způsobem se Nejvyšší soud vypořádal s jeho námitkami týkajícími se naplnění znaku "uvedení v omyl".