III.ÚS 520/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 520/06 ze dne 12. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného JUDr. M. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2006, č.j. 35 Co 442/2005-124, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, neboť jím podle jeho názoru mělo dojít k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a soudního spisu se podává, že Úřad městské části Praha 7 rozhodnutím ze dne 11. 3. 2002, č.j. OZS/250/Vor/02, zamítl žádost stěžovatelovy manželky Mgr. J. K. (podané "společně" se stěžovatelem) o úhradu 10.554,60 Kč, vynaložených za zdravotní kompenzační pomůcky k překonání neodstranitelných bariér v bytě, a Odbor sociální péče a zdravotnictví Magistrátu hl. m. Prahy rozhodnutím ze dne 10. 6. 2002, č.j. MHMP SOC 52906/2002, toto rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 2. 9. 2002, č.j. 21/26801/02, vydaným mimo odvolací řízení, byla obě rozhodnutí zrušena a věc vrácena prvostupňovému správnímu orgánu k dalšímu řízení; pochybení v předchozích stadiích řízení ministerstvo shledalo v tom, že namísto podaného návrhu o přiznání nenárokového jednorázového příspěvku na opatření zvláštních pomůcek dle § 33 vyhlášky č. 182/1991 Sb. Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky, kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení (dále jen "vyhlášky č. 182/1991 Sb."), bylo rozhodnuto (negativně) o příspěvku na úpravu bytu podle § 34 téhož předpisu. Dne 5. 3. 2003 Mgr. J. K. zemřela, a správní řízení bylo z tohoto důvodu zastaveno. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 2005, č.j. 27 C 33/2003-79, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované Česká republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, vycházející ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 82/1998 Sb."), o náhradu škody "způsobené veřejnou mocí v částkách 10.554,60 Kč za zdravotní kompenzační pomůcky a 10.000,- Kč za ztrátu 40 hod. vynaložených k obraně proti protiprávnímu postupu". Odvolací soud ústavní stížností napadeným (v záhlaví označeným) rozsudkem toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o.s.ř.); ztotožnil se v rozhodné míře s jeho právními závěry, a za podstatné pokládal, že co do nároku na náhradu "času" vynaloženého k "obraně ve správním řízení" nejde o odškodnitelnou újmu, a ohledně nároku na náhradu za "neproplacené" náklady kompenzačních pomůcek pro stěžovatelovu manželku (10.554,60 Kč) je stěžovatelova žaloba "předčasnou", jelikož v předchozím správním řízení nebylo dosud konečným způsobem rozhodnuto. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá 1/ porušení práva na rozhodnutí "v přiměřené lhůtě", přičemž (z větší) části poukazuje na řízení správní; ve vztahu k řízení o náhradu škody vytýká, že z jím uplatněného nároku byl vyloučen "nárok na zadostiučinění" vycházející z práva na ochranu osobnosti a tím byl "rozdělen do dvou samostatných řízení" (čímž se cítí být poškozen), 2/ že bylo zasaženo do práva "na respektování soukromého a rodinného života" podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy, neboť "bez zdravotních kompenzačních pomůcek ... nebylo možné zajistit právo Mgr. J. K. na zajištění rozvoje její osobnosti rodině", a on nesl tomu odpovídající "veškerou citovou, časovou a finanční zátěž", 3/ nebyl respektován čl. 13 Úmluvy, garantující právo na účinné právní prostředky nápravy, což se podle stěžovatele projevilo tím, že správní orgány odmítaly s ním "projednávat věc" s odůvodněním, že účastníkem řízení může být pouze žadatel o přiznání příspěvku či sociální dávku; to pokládá za nesprávné, neboť zdravotní pomůcky, o jejichž úhradu šlo, byly pořízeny ze společného jmění s žadatelkou, pročež s ním mělo být jako s účastníkem nakládáno ve správním řízení i po smrti manželky (což se vzhledem k zastavení správního řízení nestalo), a konečně 4/ stěžovatel namítá porušení čl. 14 Úmluvy, resp. dovozuje - zhodnocením správního i soudního řízení - že v nich byl spolu s manželkou diskriminován, neboť okolnosti, jež popisuje, "nemůže považovat za náhodu". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. Podstatou ústavní stížnosti (navzdory ohlášeným odkazům na označené články Listiny a Úmluvy) je kritika nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Nic takového v dané věci dovodit nelze; ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu; jinak řečeno, nepostačí postavit proti právním názorům obecných soudů názor vlastní, byť by jej stěžovatel považoval za "správnější". Z obsahu žaloby a dalších stěžovatelových podání, stejně jako ústavní stížnosti, se především podává, že stěžovatel - v rovině vlastní argumentace - (nepřípustně) nerozlišuje mezi nároky založenými zákonem č. 82/1998 Sb., z něhož v žalobě vychází. Jednou se naznačuje, že se dovolává odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 5 písm. a/, § 7 a násl. zákona (kupříkladu uplatněním svého nároku u příslušného ústředního orgánu - viz bod 19. až 21. ústavní stížnosti), jindy odpovědnosti za nesprávný úřední postup podle § 5 písm. b/, § 13 téhož předpisu (srov. námitky, že mu ve správním řízení nebylo přiznáno postavení účastníka, resp. že se v něm po smrti jeho manželky nepokračovalo). Byl-li uplatněn první z uvedených nároků, nemohl stěžovatel přehlédnout podmínky jeho uplatnění zakotvené v ustanovení § 8 odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., jež spočívají jednak v tom, aby nezákonné rozhodnutí bylo "příslušným orgánem" odstraněno, a jednak v tom, že poškozený využil právem stanovených možností opravných prostředků. Z nich vyplývá, že po zrušení správních rozhodnutí vydaných ve správním řízení (a vrácení k dalšímu řízení) bylo nezbytné v řízení dále pokračovat, a teprve ve vztahu ku konečnému rozhodnutí ve věci mohla být kladena otázka, zda a k jakým újmám (jež by jinak nenastaly) původním rozhodnutím došlo. I zastavení správního řízení představuje takové rozhodnutí v dalším stadiu řízení, k němuž je nutné připínat požadavek procesní oponentury přípustnými opravnými prostředky; není relevantní, jestliže jej stěžovatel až nyní (z hledisek správnosti) zpochybňuje, a to (paradoxně) právě argumentem, že objektivně byl též účastníkem tohoto řízení, resp. že smrt jeho manželky důvodem zastavení řízení být neměla, neboť měl být nejprve uplatněn v původním správním řízení (obecné soudy zde právem poukazovaly na ustanovení § 104 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jestliže tak stěžovatel neučinil, nelze práv