III.ÚS 533/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 533/24 ze dne 20. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. et. Mgr. Markem Čechovským, Ph. D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 14 To 5/2024-301, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, č. j. Nt 427/2023-273, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel byl dne 3. 11. 2023 vzat do předběžné vazby v rámci extradičního řízení, ve kterém probíhá předběžné šetření a dosud nebylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele do Korejské republiky. Má být vydán k trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu, kterého se měl dopustit prostřednictvím nepravdivého tvrzení, na jehož základě vylákal od poškozeného cca 4 500 000 Kč jako vývozní zálohu na zboží, kterou však převzal a použil pro svou potřebu, načež odcestoval do Thajska. 2. Nyní napadeným usnesením Městský soud v Praze ("městský soud") zamítl žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby. Současně nepřijal nabídku peněžité záruky ve výši 190 000 EUR, resp. 4 500 000 Kč, jako náhradu za předběžnou vazbu, nepřijal písemný slib stěžovatele, nestanovil dohled probačního úředníka a nestanovil stěžovateli omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí za současného odevzdání cestovního pasu. Městský soud totiž shledal, že i nadále trvají důvody předběžné vazby, navíc v takové intenzitě, že předběžnou vazbu nelze nahradit jiným alternativním opatřením. Doplnil, že přijetí peněžité záruky ve výši 4 500 000 Kč není dostatečnou zárukou pro to, aby stěžovatel setrval na území České republiky, neboť zde nemá žádné vazby, žádný majetek, a soud jej má za osobu nedůvěryhodnou, která se úmyslně vyhýbala trestnímu stíhání vedenému v Korejské republice. Jako nedostatečné shledal i ostatní nabízené záruky. 3. Stížnost proti usnesení městského soudu zamítl Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") nyní rovněž napadeným usnesením dle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jako nedůvodnou. Vyjádřil se přitom k jednotlivým opatřením, které stěžovatel náhradou za vazbu nabízel a shledal je - vzhledem k intenzitě vazebních důvodů - za nedostačující. Jde-li například o peněžitou záruku, nepovažoval vrchní soud za dostačující, aby její výše odpovídala předpokládanému výnosu z trestné činnosti, neboť motivace porušit podmínky peněžité záruky a vyhnout se tak trestnímu stíhání by pak byla určována toliko ochotou stěžovatele obětovat případný zisk z trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Vrchní soud závěrem konstatoval, že výrok městského soudu o zamítnutí žádosti o propuštění z předběžné vazby je v souladu se zákonem a vychází z konkrétních zjištěných skutečností. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje jednotlivé důvody, pro které byla jeho žádost o propuštění z vazby zamítnuta. Napadá zejména závěr soudů o nevěrohodnosti jeho osoby, neboť právě tento považuje za hlavní důvod, proč jeho žádosti nebylo vyhověno. Domnívá se, že je tento závěr v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Tvrdí, že mu nebylo známo, že je proti němu vedeno trestní stíhání v Korejské republice, a tudíž se nemohl takovému stíhání úmyslně vyhýbat. 5. Dále namítá nepřezkoumatelnost závěru soudů o nedostatečnosti peněžité záruky, zejména proto, že soudy nevyložily a ani neprovedly v tomto směru žádnou úvahu, jakou částku by považovaly za adekvátní. Závěry o nedostatečnosti písemného slibu a dohledu probačního úředníka rovněž nejsou dostatečně odůvodněné. Soudy toto hodnotily pouze obecně a velmi nekonkrétně. Nadto úvahy soudů o nemožnosti použití dohledu probačního úředníka či písemného slibu jako náhrady vazby v případech extradičních řízení považuje stěžovatel za rozporné s § 94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních ("ZMJS"). Stěžovateli rovněž nemůže být přičítáno k tíži, že Česká republika dosud nedostála svému závazku a nemá k dispozici funkční systém elektronického monitoringu osob. Stejně tak mu nemůže být kladeno za vinu, že není v silách Probační a mediační služby zajišťovat denní kontrolu stěžovatele. 6. Nepřipuštění uložení zákazu vycestování jako opatření nahrazující vazbu s odkazem na existenci Schengenského prostoru stěžovatel rovněž považuje za nepřiměřené. Namítá, že samotná tato skutečnost by znamenala nepoužitelnost celého zákazu vycestování ve vztahu k jakékoliv osobě nacházející se na území České republiky. Stěžovatel připomíná, že sám deklaroval své setrvání v České republice tak dlouho, jak bude pro účely extradičního řízení třeba. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel namítá i nedostatečnost odůvodnění usnesení vrchního soudu v tom smyslu, že je tvořeno výhradně odkazy na závěry městského soudu, pouze nepatrně doplněnými, aniž by však vrchní soud řádně vypořádal všechny relevantní skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci. 7. Z výše uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vrchního a městského soudu, a to pro porušení základních práv zaručených čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 9. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Ústavní soud není přitom zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako městský a vrchní soud v nyní posuzovaném případě, nemůže na sebe zdejší soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. 11. Součástí právní úpravy extradičního řízení, o které jde i v nyní posuzované věci, je i institut předběžné vazby (§ 94 ZMJS) a vydávací vazby (§ 101 ZMJS). Jedná se o zvláštní druhy vazby, a přímo se na ně proto neuplatní vazební důvody a podmínky stanovené trestním řádem pro vazbu ukládanou v rámci trestního stíhání (k tzv. útěkové, koluzní a předstižné vazbě viz § 67 a násl. trestního řádu). Do předběžné vazby lze vzít osobu, o jejíž vydání jde, pokud zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z jejího útěku (§ 94 odst. 1 ZMJS). Účelem předběžné vazby tak je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde, v průběhu extradičního řízení, neboť se typicky jedná o cizince bez vztahu k České republice a v případě jejího opuštění by nebylo možné extradiční řízení vůbec vést (viz nález ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1301/17, bod 17). Obava z útěku osoby, o jejíž vydání jde, přitom musí být doložena konkrétními zjištěnými skutečnostmi; sama skutečnost, že se jedná o cizince bez dlouhodobého pobytu v České republice, by takovým důvodem neměla být (tamtéž). 12. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1260/17, zdůraznil, že předběžná vazba musí vždy směřovat k zajištění účelu extradičního řízení a může trvat pouze po dobu nezbytně nutnou ve vztahu k veřejnému zájmu, který je realizací vazby sledován (bod 17 citovaného nálezu či nález ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3219/19). Obecné soudy tedy při posuzování, zda jsou v konkrétním případě dány důvody předběžné vazby, musí postupovat restriktivně tak, aby celková délka vazby nebyla z hlediska zachování práva na osobní svobodu zcela nepřiměřená a nebyla tak porušována základní práva a svobody osoby, o jejíž vydání jde. Z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že stěžovatel byl vzat do vazby dne 3. 11. 2023, k datu rozhodování vrchního soudu tedy vazba trvala dva a půl měsíce