III.ÚS 538/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 538/06 ze dne 18. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti R. O., zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 4 Tz 61/2006, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 18. 7. 2006, doplněnou dne 24. 8. 2006, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť je toho názoru, že jím byla porušena ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Podle stěžovatele má občan České republiky právo na ochranu "českým soudem", a to i ve vztahu k předchozím "nezákonným rozhodnutím federálních vojenských soudů"; Nejvyšší soud ji sice poskytuje, ale "limituje ji náhodným kritériem", jímž je "umístění prvoinstančního soudu". Stěžovatel poukazuje na nerovnost v přístupu k občanům odsouzeným "za minulého režimu vojenskými soudy" se sídlem ve Slovenské republice; jedněm, v jejichž případě soud prvního stupně byl umístěn v České republice a odvolací soud na území Slovenské republiky, se nápravy českými orgány dostává (např. rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 285/97, I. ÚS 671/01, Pl. ÚS 42/02 a II. ÚS 674/01, jakož i četnými rozhodnutími Nejvyššího soudu), druhým (k nimž patří i stěžovatel), v jejichž věci se obě soudní instance nacházely na území Slovenské republiky, soudní ochrana - viz usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 9.6.2005, č.j. III. ÚS 165/05-22 - poskytována není. Stěžovatel má za to, že upřednostněním článků 1, 3 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny před ustanovením čl. II odst. 1 zákona č. 25/1993 Sb. a s přihlédnutím k tomu, jak je čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášeným pod č. 120/1976 Sb.) vykládán v judikatuře Ústavního soudu, by bylo možné dosáhnout ústavně konformního řešení, jež měl nepochybně na mysli i ministr spravedlnosti podáním neúspěšné stížnosti pro porušení zákona. Jako alternativní postup stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - po přerušení řízení o ústavní stížnosti - nálezem pléna vyslovil, že "slova 'pokud ve věci v prvním stupni rozhodoval orgán činný v trestním řízené se sídlem na území České republiky' v ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 25/1993 Sb. se ve vztahu k občanům České republiky zrušují pro rozpor s ustanoveními článku 1, článku 3 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny." Ze spisu 4 Tz 61/2006 Nejvyššího soudu, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Prešově ze dne 10. 11. 1981, sp. zn. T 166/81, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Trestného činu se dopustil tím, že nenastoupil k výkonu základní vojenské službu, ač byl k tomu podle povolávacího rozkazu povinen, přičemž vojenskou službu odmítl vykonávat proto, že mu v tom bránilo jeho náboženské přesvědčení. Proti tomuto rozsudku podal dne 9. 5. 2006 ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona. Napadeným usnesením Nejvyšší soud stížnost podle § 268 odst. 1 písm. a/ tr. řádu (jako nepřípustnou) zamítl; odůvodnil je tím, že je vyloučeno, aby soud České republiky zasahoval do pravomocného rozhodnutí soudu na území Slovenské republiky (mimo případy uvedené v čl. II. odst. 1 zákona č. 25/1993 Sb.), resp. aby je "jakýmkoli způsobem" měnil. Takový postup podle jeho názoru neumožňuje ani mezinárodní smlouva uzavřená mezi oběma republikami ani ustanovení § 17 odst. 1 tr. zákona, jež je nutno interpretovat ve vazbě na ustanovení čl. 1 odst. 1, věty druhé, zákona ČNR č. 4/1993 Sb., podle kterého "územím republiky" již není "ČSFR, nýbrž Česká republika". Přijmout opačný názor by podle Nejvyššího soudu znamenalo "popření principu teritoriality". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu jde - v obecné rovině - o to, zda řízení před Nejvyšším soudem respektovalo důsledně rámec, předznačený především ustanoveními § 266 a násl. tr. řádu, resp. zda Nejvyšší soud dostál požadavkům přezkumu, jež jsou zde na něho kladeny, a zda procesní postupy a přijaté závěry jsou i konformní zásadám, jež plynou z ústavněprávního kontextu. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). O takovou situaci v projednávané věci nejde. Podle ustanovení čl. II odst. 1 zákona č. 25/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), je k řízení ve věcech, v nichž byla podle dosavadních předpisů založena příslušnost Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, s výjimkou řízení o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím vyšších vojenských soudů, příslušný Nejvyšší soud České republiky, pokud ve věci v prvním stupni rozhodoval orgán činný v trestním řízení na území České republiky. Otázkou příslušnosti českých soudů k přezkumu rozhodnutí vydaných (v prvním stupni) na území dnešní Slovenské republiky se Ústavní soud již zabýval, jmenovitě v usnesení sp. zn. III. ÚS 79/04, jež je zmocněnci stěžovatele známo (jelikož v řízení vystupoval jako zmocněnec tamního stěžovatele). Zde se Ústavní soud ztotožnil se závěry obecných soudů (Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Stn 1/95, publikovaného pod č. 37/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, příp. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 13 To 325/2003, uveřejněného pod č. 28/2004 tamtéž), že "po rozdělení společného státu, kdy se podle čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 542/1992 Sb. nástupnickými státy České a Slovenské Federativní Republiky staly Česká republika a Slovenská republika, je zřejmé, že další trestní řízení mohou konat jen soudy jednoho z těchto států, a to ty, které vyhlásily rozsudek", a zejména, že "rozsudek soudu, který měl sídlo na území dnešní Slovenské republiky, má za těchto okolností v uvedených směrech povahu trestního rozsudku cizího státu, byť byl vyhlášen soudem dříve společné soudní soustavy". Podobně Ústavní soud uznal, že pokud "z hlediska výkonu uloženého trestu je nutno uvedené rozhodnutí pokládat za rozsudek cizího státu, platí totéž, pokud jde o pokračování v původním řízení, a to jak ve vztahu k řádným, tak i k mimořádným opravným prostředkům", jakým je v projednávaném případě stížnost pro porušení zákona. Ústavní soud se tedy již dříve ztotožnil se závěrem, že s ohledem na trestněprávní zásadu teritoriality není - vskutku - přípustné, aby soud České republiky zasahoval do pravomocného rozhodnutí soudu na území Slovenské republiky poté, co se stala samostatným suverénním státem, a aby mohl jeho pravomocné rozhodnutí "jakýmkoliv způsobem měnit", jestliže takový postup neumožňuje příslušná mezinárodní smlouva. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, napadené ústavní stížností, je s tím zjevně konformní. Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestře