III.ÚS 549/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 549/09 ze dne 19. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 19. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky A. S., zastoupené Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem Komenského 4, 339 01 Klatovy, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. prosince 2008 č. j. 4 Ads 81/2008-49, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. dubna 2008 č. j. 16 Cad 315/2006-30 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. října 2006 č. j. 265 517 083, a o návrhu na zrušení ustanovení § 82a odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 267/2006 Sb., ve slovech "a nejdříve od splátky důchodu splatné po 1. červenci 2006", takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení ustanovení § 82a odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 267/2006 Sb., ve slovech "a nejdříve od splátky důchodu splatné po 1. červenci 2006" se odmítá. Odůvodnění Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. října 2006 č. j. 265 517 083 byla stěžovatelce dle § 82a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 267/2006 Sb., zvýšena od splátky důchodu splatné po 1. červenci 2006 procentní výměra vdovského důchodu o částku 2.134,- Kč měsíčně s tím, že vdovský důchod činí 2.808,- Kč měsíčně a starobní důchod 8.302,- Kč měsíčně. Předmětné rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou ve správním soudnictví. Tvrdila, že jí měl být přiznán ještě doplatek vdovského důchodu za období březen 1995 až červen 2006 v přesně specifikované výši. Krajský soud v Plzni její argumentaci nepřisvědčil a rozsudkem ze dne 22. dubna 2008 č. j. 16 Cad 315/2006-30 žalobu s odkazem na již citované zákonné ustanovení zamítl, přičemž následná kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. prosince 2008 č. j. 4 Ads 81/2008-49 poté, co tamní soud poukázal na to, že § 82a citovaného zákona nezakládá zpětně nárok na zvýšení vdovského důchodu od data vzniku nároku na tento důchod a neztotožnil se ani s tvrzením stěžovatelky o protiústavnosti předmětného zákonného ustanovení. Stěžovatelka napadla citovaná rozhodnutí orgánů veřejné moci včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností s tvrzením, že jimi došlo k porušení principu rovnosti, resp. ústavních kautel zakotvených v čl. 1, čl. 95 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Vyjádřila přesvědčení, že se tak stalo v důsledku aplikace ustanovení § 82a odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 267/2006 Sb., ve slovech "a nejdříve od splátky důchodu splatné po 1. červenci 2006". Považuje jej za rozporné s ústavním pořádkem zaručenými a již označenými právy, pročež se s poukazem na § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala jeho zrušení. V podrobně rozvedené naraci návrhu potom vyložila důvody, pro které má za to, že z pohledu principu rovnosti mělo být příslušné navýšení vdovského důchodu realizováno za celé období, v němž byla znevýhodněna z důvodu souběhu důchodových dávek, čehož si byl vědom i zákonodárce, jak je patrno z jím přijaté právní úpravy a odůvodnění příslušného poslaneckého pozměňovacího návrhu. V něm se, jak stěžovatelka zdůraznila v ústavní stížnosti, mimo jiné uvádí, že "na rozdíl od dosavadních návrhů vychází tento návrh z koncepce založené na individuální úpravě výše vdovských důchodů, které byly postiženy souběhem. Jedná se proto o vyváženou a spravedlivou úpravu, která citlivě reflektuje vývoj každého konkrétního případu.". Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že v předmětné právní úpravě ovšem došlo k nápravě stavu diskriminace v rozporu s ústavním pořádkem až od 1. července 2006. Z uvedených důvodů se domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci a ustanovení § 82a odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 267/2006 Sb., ve slovech "a nejdříve od splátky důchodu splatné po 1. červenci 2006". Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Stejně postupuje, shledá-li u návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 důvod k odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a), tj. jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona]. Stěžovatelka adresuje svou kritiku nikoliv k odůvodnění napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, nýbrž k obsahu právní úpravy jimi aplikované. Rozhodovací důvody samotné jsou dle názoru Ústavního soudu v předmětných rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyloženy, pročež na ně postačí v tomto ohledu odkázat. Směřuje-li návrh stěžovatelky ke zrušení § 82a odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 267/2006 Sb., ve slovech "a nejdříve od splátky důchodu splatné po 1. červenci 2006", a to z důvodu tvrzeného porušení principu rovnosti, odůvodněného z pozice argumentu, dle kterého příslušné navýšení vdovského důchodu mělo být ve shodě s principy spravedlnosti realizováno zpětně i před datem v něm uvedeným, sluší se nejprve říci, že v souladu s principem dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR) to byl právě zákonodárce, kdo určil časový bod, od něhož zamýšlel dosáhnout realizace právní úpravou sledovaného účelu a takto jím chtěného stavu věcí. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tzv. negativního zákonodárce, jenž disponuje derogační pravomocí, tj. pravomocí rušit zákony a jejich jednotlivá ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem s účinky ex nunc (čili s účinky pro budoucnost). Ve své částečně, velmi omezeně (a v jiném ohledu) toto stanovisko prolamující dosavadní judikatuře, byť za jiné normativní situace, připustil toliko, že "pravá retroaktivita v případě vyslovení protiústavnosti již zrušeného zákona a posouzení předchozích skutkových jednání ústavně konformní právní úpravou s účinky ex tunc na straně veřejné moci nezakládá porušení principu ochrany důvěry občanů v právo, příp. zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv" (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/06, Pl. ÚS 72/06, Pl. ÚS 12/06, Pl. ÚS 12/07, Pl. ÚS 48/06). Ve stěžovatelkou posuzovaném případě je ovšem Ústavní soud konfrontován s návrhem, jemuž nemůže již z povahy věci samé retroaktivně (implicite) s účinky ex tunc vyhovět. Tato se totiž co do důsledků de facto domáhá pozitivního zásahu zákonodárce, čili aktu, jenž v kompetenci Ústavního soudu není [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR a contrario] (srov. nález sp. zn. III. ÚS 288/04, přiměřeně nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02). Proto byly jak ústavní stížnost, tak i s ní spojený návrh na zrušení označené části citovaného zákonného ustanovení podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuty. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2009 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu