III.ÚS 55/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 55/24 ze dne 21. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Lucií Petránkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2023 č. j. 56 Co 183/2023-819 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 26. června 2023 č. j. 13 P 32/2022-759, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a V. K., L. L., R. L., České republiky - Úřadu práce ČR, Krajské pobočky v Příbrami, Statutárního města Karlovy Vary a nezletilého L. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Plzni ("krajský soud") a Okresního soudu v Tachově ("okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), ve spojení s čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. 2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí uvést, že obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o výchovných a vyživovacích poměrech nezletilého L. K. 3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud svěřil nezletilého na přechodnou dobu do pěstounské péče L. a R. L. (výrok I.), pozastavil výkon rodičovských práv a povinností rodičů k nezletilému s tím, že rodičům se zachovává právo styku s nezletilým a toto právo se v případě stěžovatele omezuje tak, že je oprávněn stýkat se s nezletilým nejvýše jeden den jednou za 14 dní na základě písemné dohody s pěstouny (výrok II.). Okresní soud zakázal rodičům vycestovat s nezletilým do zahraničí (výrok III.) a založil vykonatelnost rozsudku jeho vyhlášením (výrok IV.). Současně rozhodl o výživném obou rodičů, včetně výživného dlužného (výroky V.-VIII.). Okresní soud rovněž zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilého do jeho péče (výrok IX.). 4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I., IV., V., VI. a IX. Ve vztahu k výrokům II. a III. jej změnil jen tak, že do doby pravomocného skončení řízení o popření otcovství k nezletilému se pozastavuje výkon rodičovských práv a povinností stěžovatele k nezletilému (výroky II. a III. zůstaly ve vztahu k matce beze změny, neboť nebyly napadeny odvoláním). Stěžovateli současně zachoval právo styku s nezletilým jednou za 14 dní v době od 15.00 do 18.00 hodin na základě písemné dohody s pěstouny s tím, že se mu zakazuje vycestovat s nezletilým mimo území ČR. Krajský soud změnil rovněž výroky týkající se vyživovací povinnosti stěžovatele (výroky VII. a VIII. rozsudku okresního soudu) tak, že je povinen přispívat na výživu nezletilého s účinností od 8. 4. 2022 částkou 1 500 Kč měsíčně. 5. Stěžovatel se závěry okresního a krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých shora rubrikovaných základních práv. Předkládá přitom obdobnou argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž namítá, že se jej obecné soudy snaží diskvalifikovat z péče o nezletilého pouze z důvodu, že nemají postaveno najisto otcovství. Uvádí, že obecné soudy upřednostňují pěstounskou péči před jeho péčí, a to navzdory tomu, že je jedinou stabilní a pečující osobou v životě nezletilého. Zdůrazňuje, že sama matka nezletilého vyjádřila přání, aby byl její syn svěřen do jeho péče. Stěžovatel zmiňuje též citovou vazbu k nezletilému a vysvětluje, že již dříve podstoupil test DNA, který prokázal jeho otcovství k nezletilému, resp. opakuje, že soudem vyžadované nové testy nemohl podstoupit z objektivních pádných důvodů. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského či okresního soudu nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 7. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena především na nesouhlasu se zamítnutím jeho návrhu na svěření nezletilého do jeho péče, resp. na nesouhlasu se svěřením nezletilého do pěstounské péče. 8. Ústavní soud předně připomíná, že k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech přistupuje obzvláště zdrženlivě, neboť obecné soudy provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení a obecně vzato rozhodují na základě bezprostřední znalosti osob i poměrů v dané věci. Ústavní soud vzhledem ke své povaze i úpravě řízení nemůže obecné soudy v popsaných aspektech nahrazovat. Tyto premisy platí o to více v řízeních ve věcech nezletilých dětí, která jsou vyvolána vyhrocenými rodičovskými konflikty. 9. Východiskem nyní posuzovaného případu je poměřování mezi právy a zájmy stěžovatele na straně jedné jako matrikového otce a nezletilého dítěte, jeho syna, na straně druhé. Tyto zájmy jsou přitom zčásti souladné (právo dítěte i rodiče být spolu jakožto základní prvek rodinného života chráněného čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy) a zčásti protichůdné (zde zejména v souvislosti s právem dítěte znát své biologické rodiče plynoucí z čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). 10. Ve vztahu k právu být spolu, jež zahrnuje péči o dítě i kontakt (styk) s dítětem, Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že se nejedná o právo absolutní, neboť podléhá omezením plynoucím přímo z ústavního pořádku, tj. lze je omezit pro kolizi s jiným základním právem či ústavně chráněným právním statkem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Opatření, která - tak jako v nyní posuzovaném případě - právu rodiče a dítěte být spolu brání, tedy představují zásah do práva na rodinný život, kterýžto zásah ovšem bude považován za ústavněprávně konformní, byl-li nezbytný a provedený v souladu se zákonem; nezbytností se přitom rozumí, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, jímž je primárně ochrana zájmu dětí. 11. Základním kamenem judikatury ve věcech rodinných je totiž zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud vykládá tuto zásadu v souladu s postojem Výboru pro práva dítěte ("Výbor") tak, že nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, bod 22). Podle Výboru je koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, bod 13). 12. Polemizuje-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o poměrech jeho nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky péče o nezletilé je s ohledem na předchozí obecné úvahy jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupř. právě tím, že by nedostatečným způsobem vyvážily kolidující zájmy (tj. právo rodiče být spolu s dítětem na straně jedné a právo dítěte znát své rodiče, jakož i nejlepší zájem dítěte na straně druhé), či excesivním způsobem nerespektovaly samotná ustanovení