III.ÚS 553/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 553/21 ze dne 18. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. ve věznici Leeuwkop Correctional Services, 3 Cross Road, Rietfontein 2-Ir, Bryanston, Jihoafrická republika, zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020, sp. zn. 5 Tdo 1589/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2018, sp. zn. 7 To 74/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 al. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, dále trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") ve stádiu přípravy podle § 7 odst. 1 trestního zákona, zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku, zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 al. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 al. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku. Z rozsudku městského soudu vyplývá, že stěžovatel v období let 2002 až 2005 organizoval a řídil společenství osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, zaměřené na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Hlavním cílem v rámci této trestné činnosti bylo získat podvodným způsobem vysokou finanční částku na úkor státu prostřednictvím společnosti X. Stěžovatel jako osoba organizující a řídící organizovanou zločineckou skupinu nechal padělat směnky a bankovky, a dále sdělil R. Z., že pro zdárný průběh akce a bezpečnost osob podílejících se na trestné činnosti v souvislosti s fiktivním zajištěním celního dluhu, bude nezbytné osobu, vystupující za celní správu, po odjezdu ze sídla spol. Y s finančními prostředky, fyzicky zlikvidovat. Obecné soudy dospěly k závěru, že se stěžovatel dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek k spáchání zvlášť závažného trestného činu tím, že jiného úmyslně usmrtí, a tento čin spáchá v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel napadeným rozsudkem městského soudu odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let a byl mu uložen trest propadnutí věci, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let. 3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následovně. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") vrchní soud částečně napadený rozsudek městského soudu zrušil, z podnětu odvolání stěžovatele ve výroku o vině pod bodem 5), tedy ve výroku o trestu ohledně jeho osoby a ve výroku o zabrání věci. Dále podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl a nově uznal stěžovatele vinným pro skutek původně popsaný pod bodem 5) v rozsudku soudu prvního stupně, který posoudil jako organizátorství zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku (oproti soudu prvního stupně neshledal, že by se jej stěžovatel dopustil jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku). Stěžovateli uložil podle § 219 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a to za současného zrušení výroků o trestech z rozsudků citovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let a trest propadnutí věcí uvedených ve výroku rozsudku odvolacího soudu. 4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, když dospěl k závěru, že námitky, které stěžovatel uplatnil ve svém dovolání, jsou zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že zásadní porušení jeho základních práv tkví v tom, že městský soud a vrchní soud vydaly trestní rozsudky s tím, že řízení proti stěžovateli bylo vedeno jako proti uprchlému. Stěžovatel namítá, že nebyl v procesním postavení uprchlého a řízení dle § 302 a násl. tr. řádu proti němu bylo vedeno protiprávně. Tímto postupem bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na přítomnost při hlavním líčení i jeho právo na spravedlivý proces, dále i jeho právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, když nebyl vyslechnut ani prostřednictvím videokonference (což navrhoval). Stěžovatel zdůrazňuje, že v případě uprchlého obviněného je vždy nutné zkoumat zejména motivy dané osoby a její skutečnou vůli se trestního řízení účastnit, která se v jeho průběhu může měnit. Závěr o negativním postoji stěžovatele k účasti v trestním řízení není dle jeho názoru podložen žádným relevantním důkazem. Stěžovatel tvrdí, že od 24. 11. 2013 je řízení zatíženo procesní vadou, která má za následek porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, a to v důsledku jeho trestního stíhání v Jihoafrické republice a vzetí do vazby, o čemž byl dle stěžovatele městský soud vyrozuměn nejpozději dne 3. 6. 2014. Doplňuje, že vzetím stěžovatele do vazby pominuly podmínky pro vedení trestního řízení proti stěžovateli jako uprchlému a dále uvádí, že vzal svou žádost o azyl na území Jihoafrické republiky dne 24. 05. 2016 zpět. Dle stěžovatelova přesvědčení v jeho trestní věci pominuly podmínky pro vedení řízení proti uprchlému dle § 302 a násl. tr. řádu, obecné soudy však tuto skutečnost dle jeho názoru dostatečně nereflektovaly, přičemž jejich postup, který označuje za pochybení městského soudu a vrchního soudu, následně nenapravil ani Nejvyšší soud. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu